Jedenáct dotazníků Jiřího Gruši

Dělali jsme spolu před více než 10 lety rozhovor do Ledererových Českých rozhovorů po 25 letech. Co se vám od té doby podařilo a co pokládáte za prohru?

Odjistit Temelín coby WC-reaktor mezi Čechy a Rakušany plus degradovat Benešovy dekrety na rituální žvást lokálních nacionálů. Nepovedlo se mi nepodlehnout ješitnosti, když jsem byl lákán do funkce ředitele Diplomatické akademie ve Vídni. Proto jsem uvěřil kakánskému slibu, že budu mít volnou ruku k prosazení konceptu, se kterým jsem vyhrál tendr. Teď si tu ruku musím mazat opodeldokem jako Švejk kdysi kolena.

Zabýval jste se česko-německými vztahy, ale to byl kardinální problém už v 19. století. Tehdy jsme proti Němcům hájili svou obrozenou existenci. Jak se ty vztahy měnily v průběhu 20. století?

Cha, to je otázka na tlustou knihu! Tedy jen tezovitě: Němci i Češi měli společný problém, když se po Francouzské revoluci chopili myšlenky národního státu. Předtím žili v územní a nacionální promiskuitě. Teď museli do kotle nation and state building čili do vývařovny národní státní jednoty. Tam se vaří dlouho a vždycky to bolí – viz Kosovo, Gruzie. Naše promiskuita si říkala Reich, říše. Vlastně „ruč“, tedy to, zač ručí panovník ozbrojenou rukou. Protože se to chtělo podobat starému Římu, říkalo si to Imperium Romanum a Češi tam měli solidní místo. Jinak by se Praha sotva stala říšskou metropolí, kde jistý Karel, kterého jsme si nedávno zvolili za největšího Čecha, vydal Zlatou Bulu, která ten podnik kodifikovala až do roku 1806.

Do Napoleona a Slavkova?

Ano, až s tímto ctižádostivým mužem přestaly říše fungovat a unie Evropa ještě neuměla. A tak, ač se myšlenka individuality a nacionální rovnoprávnosti zrodila z reformačního úsilí jak Čechů tak Němců, nový nacionalismus ji relativizoval. Francouzi to zkusili s Bonapartem a Němci s Bismarckem. I ve Vídni chtěli radši dualismus než realismus, takže rozpoutali „druhou Třicetiletou válku“ (1914–1945), ze které se však nevynořila tisíciletá říše Germánů, ale revitalizovaní Češi, Poláci a další minihráči.

Ti, kteří v rámci té první Třicetitileté války (1618–1648) museli z politické mapy?

Tomu se říká dějinná ironie. Češi pak museli do komunistické kloaky a Němci si pořídí ústavní stát. Do národního se stačí narodit, ústavní musíte ustavit. Úspěch Spolkové republiky Německo ale nakonec pomůže i Čechům. Guláš z kotlíků roku 1989 už chutná všem.

Přispěl jste k tomu, hlavně diplomaticky, že se dnes posuzují v nové rovině, z hlediska rovného práva?

Říká se, že každý má tolik práva, kolik má moci. Z toho ovšem – opět ironicky – plyne, že s úbytkem mocenské koncentrace práva přibývá. Všichni jsme prodělali redukci sebezvětšovacích snah. My máme Česko a Slovensko, Němci Německo a Rakousko atd., atp.

Žil jste dlouho v Německu, jaký je zásadní rozdíl mezi Čechem a Němcem?

Inu, že Německo je menší svět a Česko menší stát.

Pokládáte se za Evropana, který přesto musel v životě vyplňovat 11 různých dotazníků?

Jako autor románu Dotazník vím, že každý takový dokument je adaptační výslech. Obstojíte v něm, když správně lžete. Nebo když si začnete otázky klást sám. Každá odpovědnost znamená odpověď. Na vlastní nebo na cizí ptaní. Kdyby se EU ptala tak drasticky, jak někteří národní euforici tvrdí, nemohla předevčírem přijmout Itálii a včera Česko. O něm se vědělo – byl jsem u toho dost zblízka –, že je to Klausova klausura. Evropa je včleňování, ne vylučování, proto se bosové blbostí cítí ohroženi. Vědí, že dojde i na ně.

Věříte v Pánaboha. Je to při jednání s lidmi výhoda?

Pánbu není výhoda, nýbrž jen „hod“. Hodnota házení, o kterém nerozhodujeme sami, kterého se však nesmíme bát, jestliže nechceme, aby se vám přihodila fatální nehoda.

Mluvíte také někdy s Bohem a žádal jste ho, aby vám určil životní úkol?

Vždycky jsem se snažil rozlišovat „slovo boží“ od slov kazatelů. Profétismus, víra v příchod proroka, mi vadil a dodnes jsem přesvědčen, že ve svých vědeckých převlecích lidem nejvíc škodí. Jestliže Bůh je, jak v Evropě po starořecku tvrdíme, slovo neboli logos, neměli bychom zapomínat, že etymologicky by se to dalo přeložit jako lhoš. „Legein“, mluvit obsažně, a „lhát“, mluvit jen tak, jsou dvojčata. Logos však poznáte podle toho, že je propojen s rizikem pro toho, kdo se ho odváží, protože úvaha je také odvaha.

Jak to bylo u vás osobně?

V roce 1980 jsem nevěděl, jak dál a zastavil se na cestě z chalupy v tzv. Palládiu země České ve Staré Boleslavi. V tom barokně kýčovitém kostele jsem se poměrně drze ptal slavného mariánského obrazu: „Krucinál, tak mi už řekni, co dál?!“ Když jsem pak dorazil domů, a to prosím před svědky, našel jsem ve schránce pozvání do Ameriky. Jel jsem tam tedy.

Měl jste těch úkolů mnoho. Na jedné straně se umělecky vyjadřovat ke světu, hledat svou identitu, komunikovat se světem a lidmi, prosazovat to, co jste považoval za správné – třeba dovést do určitého konsensu česko-německé vztahy, pracovat jako prezident světového PEN klubu, jako diplomat, jako velvyslanec...

Bez té americké zkušenosti bych velvyslancem nikdy nebyl.

Co vás bavilo na diplomacii?

Zjištění, že pravda má verze, že to však neznamená její oslabování.

Co budete dělat teď, když odcházíte z funkce prezidenta PEN klubu?

Tento týden (pozn. red.: v květnu 2009) jsem odešel z Akademie a na podzim opustím PEN. Právě jsem se odstěhoval do Merlu. To je ves kousek od Bonnu. Ves jako vesmír. Zde budu earl of Merl, hrabě Merlický. Mám tu už kocoura Merlina. Na české vsi bych krasosmutněl, švejkoval nebo hrabaloval. Tady můžu grušovat a díky e-mailům i česky. Není to tedy emigrace, ale migrační mimikry.

Staráte se mnoho let o Českou knihovnu v Německu. V jakém bodě své existence je v současné chvíli?

Nedávno vyšel její poslední – třiatřicátý svazek. Německý prezident uspořádal v berlínské Bellevue slavnost. Je to totiž dosud nejobsáhlejší kompendium českého psaní v němčině. Neměl jsem vliv na redakci. Sehnal jsem pouze prostředky na vydání. Tituly vybrali němečtí bohemisté. Jeden náš národní komentátor však prohlásil, že se obejdeme bez podobných milodarů. Souhlasím. Ale neměl by psát pro své česshounské chlebodárce.

Napsal jste, že váš krásný slabikář se vlastně nepoužívá ve školách…

Napsal jsem jej nejprve pro děti českých exulantů, aby se nemusely učit z komunistických učebnic. Když jsem se pak stal ministrem školství, přišel za mnou jeden milý člověk, že by to vydal. Jenže to už jsem musel říci: never.

Co kladete v životě na první místo: charakter, práci, kterou má člověk rád, talent, štěstí, chytrost (ne vychytralost)?

Ze starého výčtu ctností je pro mne na prvním místě temperantia neboli uměřenost. Moudrost, statečnost a spravedlnost následují. U těch se totiž můžete odvolat na předlohy. Míru však musíte mít sám.

V rozhovoru s Daliborem Dobiášem konstatujete, že Češi se neobklopují moderní technikou (v Bonnu) a že vůbec mají rádi neschopné lidi. Co když už Češi nejsou schopni solidní práce, protože ji nikdo na nich nechtěl? Neměl jste působit tímto směrem? Nebo jste to vzdal?

To bylo před dvaceti lety. Šokovalo mě, že na mém stole v Merlu, ani ne deset kilometrů odtud, bylo víc bitů, než na ambasádě, která měla čelit německé zpupnosti. Šlo mi tenkrát o popis režimu, který inteligenci hubil v její lidské podobě, aniž mu došlo, že také mašiny jsou humanum. Ty ho nakonec pohřbily. Jinak je ale český inža vitální fenomén. Odolal ruské říši stejně jako předtím té německé. Nejlíp ho ztělesňuje kutil s trojjazyčným jménem Jára da Cimrman.

Vždycky vám šlo o svobodu. Umějí si jí Češi vážit, potřebují ji?

Svoboda je kategorie osobní moci. Smíte to, co víte, a můžete, nač se zmůžete. Existuje cosi jako největší trojice svobody. Bůh Otec ztělesňuje kontingenci neboli nahodilost bytí. Vědomí, že „život je jen náhoda”, jak praví geniální píseň, příslovečně vzniklá v Osvobozeném divadle První republiky. Bůh Syn je riziko neboli zjištění, že náhoda může být nehoda. A Bůh Duch je odvaha úvah. Češi jsou sice známí tím, že zvažují příliš dlouho, to ale není důkaz jejich zbabělosti. Mají jen dlouhou zkušenost s nehodami náhod. Přesto, kdybyste před dvěma stoletími při zpovědi v Týně nad Vltavou vylíčili faráři Puchmajerovi dnešní Česko, nedal by vám rozhřešení. Myslel by si, že si Hospodina pletete s hospodou, kde jste se právě moc napil. Puchmajer zachraňoval češtinu a propadal často chmurám.

Co říkáte tomu, jak se v současnosti dělá politika na české scéně?

Když jsme poprvé od Karla Čtvrtého – a propos Čtvrtý byl po Karlu Velikém, po tomto nečeském papaláši, který obrátil Evropu naruby – měli konečně příležitost udělat něco evropsky chytrého, zachovali jsme se jako za krále Lenocha. Tak se v Německu říkalo Václavovi, Karlovu synovi, který byl jediným panovníkem sesazeným pro blbost. Obklopen českými rádci, podělal, co se dalo. Máme tedy i v malérech tradici. Nicméně v postnacionální éře produkují naši Vašci nikoli husity, nanejvýš husí kůži.

Stěhujete se natrvalo do Bonnu, protože jsou tam férovější vztahy a chytřejší lidi? Diplomacie vás už neláká?

Mně se líbí zdejší nepotměšilost. A chytřejší přinejmenším byli. Kde nám byl korunován největší Čech za šéfa Říše? No přeci v bonnském dómu!

Také jste napsal, že jste šťastný bezdomovec. To slovo má pachuť. Není lepší být Evropan nebo dokonce světoobčan?

Určitě. Německy se ta kniha jmenuje Glücklich heimatlos, cosi jako „šťasten i bez domova“. Ale slovo Heimat má jiné konotace. I když náš „Kde domov můj“ se pokoušel o jejich nápodobu, přesto jsme rovnítko mezi domov a štěstí kladli opatrněji. A tím, jak se svět nyní scvrkl, je jistota domoviny sentimentální malér. Zaslíbená země se dnes jmenuje Babylonie a vyvolených národů je habaděj. Poznáte je podle toho, že se, jak říkával Masaryk, nebojí a nekradou.

Píšete, nebo se chystáte psát – kromě básní a esejů – také nějaký román?

Chystám, ale nevím, jestli to ještě umím. Většinou mě napadá něco esejistického.

Jak jste prožíval život jako člověk, politik, novinář, spisovatel?

Jako Gruša, který byl občas příliš politizován, protože psal, jak mu zobák narost.

Myslíte, že si zasloužíme takovou historii, jakou máme?

Jak řečeno, historie jako filozofický pojem je poměrně čerstvé děcko. Historie jako vyprávění příběhů je ale starý um. Zkusme to tedy s lepšími vypravěči.

Psaní jako spása duše. Platí to?

S psaním duše přibývá, a to je velmi zdravé.

Cvrlikal jste vždycky, když mělo dojít k výbuchu?

Každý literát je tak trochu důlní kanárek. Ale Aquilea nebo tsunami překvapily i mne.

Má plebejství souvislost s hašteřením?

Kdysi mělo. Dnes je ale hašteření beztřídní, postnacionální a globální twitter. Cvrkot či cvrlikání, jak jste právě sama hezky řekla. Dnes cvrlikají i patriciové.

Co čtete?

Spíš lexika než romány. Někdy básně.