Dorotas Schwert - Interview

Vracíš se na literární scénu Královninou šavlí tři roky poté, co jsi napsala Červenou a bílou. Hledala jsi téma na novou knihu dlouho?

Já teda nevím, ale téma se podle mě nehledá, téma je všude kolem tebe, jako obyčejná kopřiva, člověk jako autor hledá spíš formu, která to všechno dokáže postihnout. Já prostě nikdy nenapíšu. „Šel po ulici. Smrákalo se,“ protože bych usnula nad klávesnicí. Musím mít nějakou formální výzvu. Červená a bílá měla de facto dokonalou formu, všichni tím byli unešení a existovalo riziko, že už kvůli tomu nikdy nic nenapíšu jinak. Ale vlastně je to jako když pořád dokola vyprávíš jeden vtip, nejdřív ti přijde hrozně vtipnej, a potom čím dál tím míň. A jednoho dne nastane osvícení. Vždycky jsem chtěla napsat nějakou písničku, ale pořád je to pro mě literárně omezující forma, má příliš málo slov. Tak jsem si řekla, proč z ní neudělat prozaický text?

Královnina šavle je hlavně o povrchnosti a břitkosti pop-kultury...

Já mám pocit, že v případě pop kultury jde o celý svět, který je paralelní se světem skutečným, všechno je v něm stlačené a zmačkané do rozměru papírku, na kterém si jako v časopise s TV programem můžeš přečíst stručný děj filmu Hamlet. Já jsem totiž na vlastní kůži zažila stručný obsah sebe sama, viděla jsem se v časopise společně s Jenifer Lopezovou, a ať mi nikdo netvrdí, že to není ohromující zážitek. Musela jsem si to nějak odůvodnit, a bohužel k tomu nemám jiné prostředky než psaní. Kdybych uměla vyřezávat z kartonu, vystřihla bych si to z kartonu. Jak se asi cítí maloměstská slípka, která najednou vyrazí do velkoměsta Varšavy, do královny polských měst, kde jí všichni zničehonic líbají ruce?

Jako princezna?

Jako by se dostala dovnitř televize: proboha, co se stalo? To nejspíš nejsem já. Zpočátku je omámená, načež jí zůstane melancholie. Zřetelně jsem viděla, že Dorota Masłowska je kartonová postavička, která slouží jako terč. Já si tu žiju nějaký svůj život, který je silně neromantický – hrabu se na smetišti, vařím brambory na sporáku a jezdím na skládačce bez přehazovačky, jenže paralelně se mnou existuje ještě jedna postava s identickým jménem, která je stejnou individualitou asi jako fotbalové družstvo. Jednou křičí: „Ty vole, červená karta!“, a podruhé zase: „Co to meleš! Jaká karta?“

Kdy sis všimla, že si se stala součástí show businessu?

Až když jsem se oprostila od večírků a líbání rukou, vyhodila jsem starý telefon, na který mi volali, abych se vyjádřila k volbě nového šéfa TVP, a řekla si, proč to nechci, teprve poté jsem si uvědomila hloubku svého prokletí.

Prokletí?

Kdysi jsem náhodou nahlédla do časopisu Metro, který je pro intelektuálně uspěchané lidi, a co nevidím na obálce? Dorota Masłowska je těhotná. A hned vedle se rozvádí Pamela Andersonová, Jenifer Lopezová si nechala zamrazit dělohu a vedle nich jsem já, nebo alespoň někdo, kdo je mi děsně podobný. To je hrozně divnej pocit, v tu chvíli máš chuť si rozdrápat obličej a nalepit si místo něj nějaký nový. To je paranoia, to je, když budu citovat mého vydavatele, „nechci být sám sebou, nechci být nikdo“, jako debilové si vytírají hubu tvým jménem.

V Královnině šavli cituješ média, která vám volají: „Copak jim na téma internetu a terorismu odpovíš, a co kdyby k tobě na návštěvu přišli andělé, najednou by se vrátili tví sousedé a chtěli by se nima pomilovat?“ A nebo: „Už jsi získal všechny kódy, už si vyhrál všechny kupóny, užs byl uvnitř Dody Elektrody?“

Protože se ze mě stala část pop kultury, úplně stejná jako všechny ty zpěvačky na baterky, které zpívají: Miluju tě, miluju tě, dobří holubi se vracejí, a vůbec nevíš, jestli nejsou určený jejich oblíbenýmu vizážistovi, kdežto já, když píšu, tak se vztekám. Brečím, šílím, všechno to děsně prožívám, rvu si vlasy. Je to poměrně zajímavá lyrická situace, protože jsem zároveň vně i uvnitř těch sraček: poslouchám písničky v rádiu a nevěřím svým vlastním uším, jak někdo vůbec může poskládat slova do tak dokonale banálních hesel. A zároveň jsem jejich nedílnou součástí. Media jsou jako kloaka, pohltí všechno, ale nazpátek se nedostane nic, jsou jako strojek na maso.

Jak jsi žila po Červené a bílé?

Jak jsem žila? Jasně, že jsem trochu blbnula, celou dobu jsem pařila, vstávala v pět odpoledne, vykašlala se na školu, protože jsem neměla čas chodit na přednášky. Nedělala jsem nic. Když jsem si ve čtyři ráno vzpomněla, že mám skvělý rakety na badminton, šla jsem si ven zahrát. Kdysi jsem strávila celou noc tím, že jsem šla na na druhý konec Gdaňsku do non-stop baru, protože jsme dostali chuť na knedlíky, jenže než jsme tam došli, chuť nás přešla. Den před přijímačkama na novou školu jsem volala mamce, že na ně asi nepůjdu, že budu sedět doma a číst si. A ona mi na to odpověděla, abych se uklidnila a šla tam, protože jinak vždycky budu mít ve svém životopise napsané, že jsem z Wejherova. A musím uznat, že tehdy měla pravdu. Studuju fajn obor, který je pro mě dost zásadní. Po porodu jsem se musela hrozně moc přemlouvat k tomu, abych chodila na přednášky.

A potom ses přestěhovala do Varšavy, o které píšeš v Královnině šavli.

Varšava je podle mě divná a unavující. Je to industriální město, všechno je tu rychlý, všechno dýchá, pospíchá, den je tu o polovinu kratší než kdekoli jinde, všichni chodí shrbení. Já ale už rok bydlím na Praze (jedna z varšavských čtvrtí), tam panuje trochu jiná atmosféra, je to tam jako na vesnici uprostřed velkoměsta. Lidé tam postávají, povídají si, nikam nespěchají, protože nemají kam. Občas je to docela dobré psycho. Jednou v zimě večer jsem jela domů na kole a na zemi se povaloval nějaký chlápek. Takže jsem sesedla, podala mu ruku a řekla, ať vstane, že mu chci pomoct. A on mi ještě vynadal, že teda vstávat nechce, že si chce odpočinout. V zimě v krámě postávají opilci u topení, nahřívají si zadky, nikdo je nevyhání, a ještě dostanou zbytky. V centru si tohle nedokážu představit, tam tihle lidi kazí pověst a navíc smrdí.

Společenská hierarchie je vidět i ve tvé poslední knize.

Na Praze bydlí totiž hodně bohatí lidi, kteří žijí v těsném sousedství s naprostými chudáky. Je tam spousta sídlišť s ochrankou, s domovními zvonky, živými ploty a s ostnatými dráty. Tihle lidi přijedou domů, automatem si otevřou vrata a ty za sebou okamžitě zavřou. Takováhle ghetta. A já píšu o tom, že netoužím po tom bydlet se zmrdama na hlídaném sídlišti, protože se nechci izolovat od opravdového života… Vždycky mě dostávají novinové letáky: nové sídliště Radost a Štěstí, nádherné byty s ochranou proti zlu. A vykonstruovaní lidi se procházejí po vykonstruovaných ulicích. A tady se podívám z okna a vidím, jak někdo upadnul, někdo se přehrabuje v kontejneru, děti sledují pohlavní styk na houpačce, tamhle jde kluk s lukem a v ruce nese mrtvýho holuba. Za oknem se rozjíždí parodie zábavního parku, zrezivělé dráty, gumy, trocha asfaltu, čistá a extatická břitkost světa. A to se mi líbí.

Tvůj hrdina Stanislav Retro bydlí na hlídaném sídlišti a chce se stát Švédem.

Tady se vysmívám jistému genetickému pohrdání, které v sobě mají Poláci zakořeněné. Že totiž všude existují teplé země, kde je všechno hrozně fajn, jenom my jsme ty brambory, co hnijí ve sklepě. Lidi chtějí, aby bylo všude čisto, aby bylo všechno čerstvé jako v reklamě na sýry, aby takové ošklivé věci jako hovno nebo čůrání neexistovalo. Aby tu bylo Švédsko. A na poličkách chtějí mít jenom prázdné obaly od knih jako v Ikee. Standa sní o švédském dobru. Protože lidi, kteří mají takový pěkný nábytek a takové zajímavé obaly od knížek, nemůžou být přece špatní.

Standa je docela loser. Na Švéda rozhodně nemá, spíš by se hodil na Rusa v Červené a bílé.

On nemá žádnou státní příslušnost. Mohl by být kýmkoli, jen kdyby se naučil anglicky.

Ve městě zvaném Budapešť jsi kdysi dávno vyslovila definici Evropy.

Jo, jasně, řekla jsem, že to je místo, kde všichni mluví anglicky. Moje angličtina je na úrovni popových písniček: „come on me“, „let me please“, „touch my heart“. a je jedno, že to nic neznamená, hlavně když to dobře zní. Takováhle minimální znalost jazyka ti odkryje jeho nové možnosti. Jsi jako přerostlé dítě, které musí nazývat všechno pěkně od začátku.

Stejně jako prodavačka Kateřina Lepová, která kdykoli spatří Stanislava Retro, hledá anglická slovíčka? Odkud se v tobě bere taková zlomyslnost?

Jako dítě jsem měla pocit, že angličtina je krásný jazyk. A když jsem se potom dozvěděla, že „made in Poland“ znamená „vyrobeno v Polsku“, zažila jsem nefalšovaný nervový šok. „Poland“ znělo tak pěkně. A copak takové pěkné slovo může označovat Polsko?

A jak tě změnilo narození dcery? Z náctileté autorky se stala spisovatelka – matka.

Když se ti narodí dítě, proces uzemnění se zvětší tak o 100 procent. Dřív jsem měla pocit, jako bych sem přiletěla odněkud z vesmíru, děsnej trapas, svět je plnej magorů, nazdar, já zase mizím. Teď to mám ale jinak: přivedla jsem na svět někoho tak čistého a jsem pro něj hlavním zprostředkovatelem tohoto světa, což znamená, že musím být mnohem víc jeho součástí. A jakmile píšu, nechci se tu na to vykašlat a jen tak odejít.

A tvoje dítě…

Nechci o tom mluvit. Moje dcera je dokonale krásná, má kolem hlavy prstýnky, jako ježíšek nebo andílek, ale nebudu o tom mluvit, je to pro mě příliš hezké, dobré a posvátné téma, než aby se potom válelo v kontejnerech a na skladech vedle literárního braku.

Jak vznikl titul Královnina šavle? (Polsky se kniha jmenuje Paw królowej, což v doslovném překladu znamená Královnin páv, ve smyslu přeneseném potom Královniny blitky – pozn. překl.)

Doma mi tak říká můj přítel, který toto oslovení vymyslel, a občas mě tak oslovuje dokonce i moje mamka, což je ovšem dost komické, protože já jsem spíš pravý opak královny. A Královnina šavle není kniha o vrbách a květinách, já jsem ji chtěla pojmenovat natolik odpudivě, aby někdo, kdo si přečetl ve Faktu (polsky bulvární deník – pozn. překl.), že můj kamarád rozbil sklo, a proto si chce koupit moji knížku, aby už předem věděl, že se mu nebude líbit.

Knihu je obtížné číst, protože je psaná ve stylu rapu, má rytmus a rýmuje se…

Pro mnoho lidí je pravděpodobně nestravitelná, ale já osobně jsem si vždycky takovou knihu chtěla přečíst. Mám ráda barokní variace, líbí se mi, když ti kniha mění mozek a styl myšlení. Nikdy jsem nenapsala dobrou báseň, protože se zajímám o epiku. Ale v Šavli jde o epiku ve verších.

Když jsem text četl, měl jsem pocit, jako kdyby mi ho mírně hysterickým tónem zpívali Wienio, Pele nebo Peja (polští hip-hopeři a rappeři – pozn. překl.)

Takové asociace jsou nejspíš správné, ale na druhou stranu, mc Doris si ze svého freestylu dělá srandu, znehodnocuje ho, samotné téma je přece naprosto nehiphopové, jde o pastiš. Kdo dneska rapuje o svědcích Jehovových? No, a navíc Mc Doris vyváří ty své flašky a je absolutním opakem hustýho rappera v bundičce FUBU (skate shop – pozn. překl.), takže se jenom modlím, aby mi nikdo neřekl, že tohle není žádný hip hop, protože to bych se asi studem propadla. Takže ve finále je to tak, že tam nejsou žádní frajírci, jsou tam prodavačky, zpěváci, manažeři, ženy s dětmi, mediální kariéra a patriarchální kultura.

Básnířka Anna Navátá si na zádech dělá šibenice s iniciálami PK na protest proti patriarchální kultuře. Proč?

Nejspíš proto, že je hloupá. Žijeme v patriarchální kultuře, a občas v televizi nějaký buran prohlásí, že ženy patří do kurníku, kde mají snášet vejce. V tu chvíli zvednou ženy hlavy od lakování nehtů a začínají se ozývat: ale kdepak, my chceme kurzy angličtiny, my taky něco umíme. Anna Navátá je to samé, na bedrech má šibenici a chce si koupit bokovky, aby bylo to její sexy tetování vidět. I když to není moc normální, jakmile si uvědomíš, že už odmala sedíš u televize a vidíš, že muž je člověk a žena je jakousi jeho odchylkou – máme stovku Šmoulů a jednu Šmoulinku. Šmloulové mají různé vlastnosti a Šmoulinka je blondýnka a má pantofle. Svět patří mužům, a jakmile seš žena, máš hned dvojího nepřítele – máš proti sobě jak muže, tak i ženy.

A když jsi muž, tak to tak není?

Když jsi muž, tak jsi za vodou, už od začátku máš lepší pozici, protože všechno je na svém místě. Jenže jakmile jsi žena a hlásíš se o slovo, můžeš si být jistý, že hned uslyšíš, že máš vousy, jsi ošklivá a sexuálně nevyžitá. A diskuse bude tímhle silným argumentem u konce.

Wojtek Staszewski

Rozhovor vyšel v polském deníku Gazeta Wyborcza (v příloze Wysokie Obcasy), v překladu Báry Gregorové v týdeníku A2 (32/07).