Haman 75

Jubilejní zdravice mají ustálený rituál a podle něho nepřipadá v úvahu, že by se oslavenci cokoli vytklo. Co by se ale mohlo navzdory všem regulím opravdu mít za zlé literárnímu vědci Aleši Hamanovi, který se 26. června t. r. dožil… Hádejte, neuhodnete, v jubilantovi je tolik myšlenkového elánu, že ta číslice ani není směrodatná. Co je u něho neodpustitelné? Že fandí Slávii, a ne Bohemce 1905? Že přes patnáctileté účinkování na Západočeské univerzitě má nedostatečné povědomí o sličných a slibných plzenkých poetkách? Věru to není důležité – a navíc ty paradoxy: po badatelově odchodu z Plzně jako by tam básnířky došly!

Literárněvědné dílo Aleše Hamana je úctyhodné (čili imponující a impozantní) a stačí zalistovat v kterémkoli slovníku, abychom se o tom přesvědčili. Vlastně nestačí: v žádném nejsou zahrnuty jeho nejnovější publikace, které zdaleka nebudou poslední. Právě ty nové výrazně demonstrují intenci, která nebývá na první pohled s Hamanem literárním historikem spojována: jeho soustavný zájem o novodobé myšlení estetické a filosofické ve vztahu k literatuře. Znalost těchto souvislostí nadliterárních a jejich aplikace na konkrétní texty vtiskuje Hamanovým meditacím o literárním díle a vůbec o literární tvorbě zvláštní privilej: jako by naznačoval mladším badatelů cestu, kterou se mají ubírat – cestu myšlení o literatuře, nikoli pomýšlení o postech a titulech, spojené s chřadnutím metodologickým. Haman je český ricoeurovec, nepřebírá však Ricoeurovy podněty mechanicky: s porozuměním z nich čile vychází a v?le?uje je do dalších souvislostí, mj. s estetikou nebo s filosofií kulturních dějin.

Právě díky této své hloubavé učenosti se Aleš Haman jakoby „mimochodem“ stal (spolu s Daliborem Turečkem, mluvčím literární bohemistiky středogenerační) i naším nejvýznamnějším vykladačem a vůbec znalcem české literatury 19. století, čili období, které v literární historii snad nejvíce hynulo na metodologické úbytě a řešení se pohříchu hledalo v bulvarizování a oprašování dávno objeveného. Haman na tomto poli činí to, co je žel méně vzdělaným badatelům odepřeno: důsledně vychází z porovnávání situace českého písemnictví v předminulém věku s vývojovými fenomény evropskými. Tím staví obraz našeho obrození literárního do daleko „logičtějšího“ kontextu, nebo? do pražskoprovinčního psaní vnáší koncepci opírající se o vědomí modifikací literárních modelů v kontaktu s mimoliterárním děním. Jeho novou knihu Trvání v proměně (2007) by si proto měli přelouskávat zvláště mnozí ti, kdo z (nejenom naší) klasiky 19. století pochopili tak málo.

Tři miniodstavce k Hamanově jubileu jsou pouhou špičičkou pyramidy jeho všestranných literárněvědných zájmů, jak se ale nezmínit rovněž o jeho dlouhodobé – a dá se říci houževnaté – literárněkritické aktivitě? Také ve svých recenzích Haman nikdy nezapře estetika, filosofa, teoretika a historika, pokaždé však dosvěd?uje následováníhodnou vnímavost pro novodobou strukturu díla literárního a pro méně či více osobitý tvůrčí naturel autorův. Zná soudobou produkci jako málokdo, nenechává se ale ošálit novostí a efektností; řekne-li o knížce, že „je lepší, než jsem myslel“, je to větší uznání než jepičí televizní vyš?uchování. Leč dosti chvalobrán: raději se už těšme na další jubilantovu knihu či jeho novou kritiku.

Vladimír Novotný

Převzato z: Tvar 13/2007