Nebe pod Fleischerei
Jako metropoli, do níž se utíká za (anebo možná i před) naplněním rozkolísané existence, představil Berlín před sedmi roky Jaroslav Rudiš. Do stejného prostředí zavádí svého hrdinu i Šimon Šafránek v románu Fleischerei 36 – fascinován nikoli již podzemkou, jako spíše pulsující atmosférou čtvrti Kreuzberg.
Pražské nakladatelství Labyrint vypustilo za posledních pár let do českého literárního rybníku několik výrazných mladých prozaiků. Po triumfálním úspěchu debutového Nebe pod Berlínem Jaroslava Rudiše začalo v roce 2005 s jistou pravidelností vydávat převážně útlé novely neznámých nebo alespoň příliš neproslavených autorů. Jednotlivé tituly Edice Fresh spojovalo více prvků, než bylo některým kritikům milé, ovšem stačilo to, aby vytvořily uzavřenou skupinu děl nadějných spisovatelů. Snaha o osobitou autorskou výpověď a zachycení generačního pocitu člověka mezi dvacítkou a třicítkou provázela snad všechny příběhy, načichlé cigaretovým kouřem a přemírou alkoholu. Krátkodobé milostné eskapády sloužily hlavním hrdinům jako pomyslná branka k existenciálním úvahám nad životem a vše bylo pronášeno dovádivou obecnou češtinou zpestřenou nějakým tím anglicismem (v případě Báry Gregorové i rusismem a polskými útržky), vulgarismem a hlavně rychlým tempem.
Prvotinou této edice byla kniha Šimona Šafránka, patřičně útlá i do současnosti zasazená novela s názvem 23. Próza sice nebyla Šafránkovým debutem, už v roce 2000 vydal sbírku čtyřiceti čtyř strohých a černým humorem prosáklých povídek Ohnivá kola, teprve 23 však svými měnícími se kulisami evropských velkoměst naznačila směr, kterým se bude autorova poetika ubírat. Lublaň, Vídeň a italská zákoutí totiž nahradil v nové knize Berlín, konkrétně jeho kulturně nejprogresivnější a mladými lidmi proto nejvyhledávanější čtvrť Kreuzberg. Fleischerei 36, nazvaná podle legendárního berlínského klubu, jenž kdysi sloužil jako jatka, poté jako squat i umělecké centrum, doprovází nepřehlédnutelná Šafránkova touha spojit s knihou samotnou i další atrakce a dosáhnout co možná největšího efektu u potenciálního čtenáře. Klasický literární text Fleischerei 36 totiž doplňuje knižní soundtrack orientovaný na zlatou éru klubu v letech 2004 až 2006, který autor připravil společně se svým kolegou ze skupiny The Fakes Pavlem Kučerou, ale i krátký trailer s Jiřím Mádlem a Radimem Špačkem, rozvíjející jeden z motivů knihy – manickou obavu ze ztráty mobilního signálu. Jiný videoklip láká na Fleischerei 36 bizarní myšlenkou: „Co uděláš, až zmizí Hradčany?“ Komplexní umělecká prezentace jakéhokoliv díla je jednoznačně výborným nápadem, malý problém však nastává ve chvíli, kdy se prozaický text snaží symbolicky a metaforicky akcentovat ideje naznačené ve filmových anotacích.
Tečka na tváři
Samotný příběh Šafránkova románu není nijak komplikovaný. Ústřední hrdina a příležitostný vypravěč knihy Jindřich sní o autobiografickém komiksu, ovšem místo vlastní umělecké tvorby pouze pomáhá jiným. Vše se láme jednoho dne, kdy Jindřich dostane příležitost stát se reklamním hercem. Počínající relativní finanční jistota, stejně jako dlouhodobý vztah s přítelkyní pro něj představují úzkostlivě nepřijatelný, neboť ohraničený prostor – podobně jako pro děti, které se v pomyslném prologu celé knihy snaží dostat za hranice své chatrné ohrádky.
Zdroj: www.pamoyo.com
V pouliční masce nedozrálé existence. Berlín-Kreuzberg.
Jindřich tedy odjíždí do Berlína s nadějí ne nepodobnou té, s jakou se do německé metropole vydal učitel Petr v Nebi pod Berlínem. Rozdíl tkví snad jen v tom, že zatímco se Rudišův hrdina upnul k metru, Šafránkova Jindřicha fascinuje klub Fleischerei navštěvovaný studenty ze všech možných koutů Evropy, umělci potýkajícími se s autorskou krizí, ale i přistěhovalci a prapodivnými ztracenci. Aby těch paralel nebylo málo, Šafránek Jindřicha v Berlíně protáhne rudišovským vývojovým obloukem – hrdina opouštějící jistotu, již má ve své milující pražské přítelkyni, se nakonec paradoxně dostává do stejné situace, neboť se s ním jeho berlínská láska rozchází. Šafránek ale závěrečnou destrukci dovádí do tragičtějších a intenzivnějších, až apokalyptických momentů. Příběh Fleischerei 36 neuzavírá jen partnerský rozchod, ale rovnou konec existence celého klubu, provázený poněkud bizarní smrtí jedné z postav. Šafránek Fleischerei zobrazuje jako nádor, který je podle místních radních potřeba odstranit chirurgickým zásahem, snad i jako poslední místo, do kterého se sjíždějí lidé, kteří nechtějí myslet na svou minulost. Pro Jindřicha představuje klub hájemství svobody, tvůrčí prostředí, ve kterém konečně po dlouhé době dokreslí svůj vytoužený komiks, ale i místo, z nějž nejde jednoduše a v klidu odejít, neboť pulsuje takovou energií, že jednoho dne musí zkrátka vybuchnout nebo vyhořet.
Když pukne žárovka
Čtenářské přijetí Šafránkovy nové knihy asi nejvíce závisí na kontextu, ve kterém ji člověk vnímá. Perspektivou celého spektra současné české, ne-li evropské literatury Šafránek téměř nepřesahuje hranice přijatelně dobré, ovšem nijak nevybočující knihy mladého spisovatele. Naopak při srovnání s předchozími autorovými prózami na sebe viditelně upozorňuje jasně propracovanější kompozice, v níž se efektivně střídají jednotlivé časové roviny vyprávění. Šafránek využívá anticipovaného naznačení budoucí tragické události jednoduchým, ale vždy literárně účinným předsunutím vize závěru textu na jeho samotný začátek. Fleischerei 36 tedy čtenáře odmění, protože se celá zacyklí a jednotlivé nechronologické kapitoly do sebe zapadnou jako vcelku dobře promyšlená skládačka. Progresivněji působí i jazyková stránka románu, která není tak sebestředná a dominantní jako v předchozí novele. Šafránek sice stále vypráví rychle segmentovanými větami hovorové a obecné češtiny, chirurgicky chladné lapidární vyjadřování se však pokouší obohatit o neobvyklé metafory. Jindřichova přítelkyně se tak například chová „jako divoký pstruh“, nebe nad ním „pukne jako žárovka“, Jindřich sem tam zase funguje „jako uranové doly“, protože se prolévá „chlastem jako kyselinou“, nebo zápolí s ranním sluncem, jehož „žáru nejde uniknout a jeho svit bodá nepříjemnou konkrétností“.
Zatímco jednotlivé metafory funkčně dotvářejí atmosféru příběhu mladého kreativního člověka, metafory na celkové kompoziční úrovni, které se unaveně táhnou celou knihou, svým umanutým opakováním nepříjemně banalizují stěžejní myšlenky románu. Šafránek chtěl pravděpodobně tematizovat závislost na moderních komunikačních technologiích, což se mu ovšem příliš nepovedlo, protože strach ze ztráty telefonního signálu nedokázal nijak rozvést v samotném vyprávění. Nezpochybnitelně také usiloval o ztvárnění pomíjivé minulosti a jejích styčných ploch se současností, což se železnou pravidelností a neuvěřitelnou stejnorodostí demonstroval refrénovitou metaforou plachty, pod kterou vše mizí – nejprve staré pražské sochy, poté i celá Fleischerei.
Nový román Šimona Šafránka tedy nadějně překračuje prvoplánovou a okamžitě identifikovatelnou zjevnou rovinu, z níž se mu nepodařilo uniknout v próze 23. Autorské setkání s některými vypravěčskými postupy ale bohužel stále zůstává na úrovní naivního pokusu a poznávání, co literární symbolika vůbec umí. Jednoduše řečeno, Fleischerei 36 není špatná kniha. V žádném případě to není chaotická změť rádoby existenciálních úvah, jaké se mnoho mladých autorů nevyhne, není ani pouze osobním příběhem, protože vedle samotných postav tematizuje i magického genia loci. Jen si myslím, že potenciál, se kterým Šafránek ke knize přistupoval, zůstal zdaleka nenaplněn, že se ztratil v metaforách, které se staly spíše parazitními vycpávkami samotného, jinak vcelku zajímavého románu.
Neueste Kommentare