Befeleme, Y se veze

Biflování vyjmenovaných slov a archaických pravidel psaní tvrdého a měkkého „i“ ohrožují gramotnost víc než esemesky

Před dvěma sty lety vyšla první autoritativní novočeská mluvnice, která začala z psané podoby češtiny odstraňovat tvrdé y. Pokračování ypsilonové redukce se ovšem nekoná. Přestože už přes pět set let podobnou hlásku nevyslovujeme, máme své ypsilon v krvy(i).

Píšu v textovkách místo,ty vole’ vždycky jen tři písmena,twe’, pochlubí se při improvizované debatě na hodině češtiny svou důsledností sedmnáctiletá Aneta. A její spolužáci z Odborného učiliště Vyšehrad vědoucně přikyvují.

„Sekám tam tvrdý nebo měkký i, jak mě napadne,“ přizvukuje u okna Matouš a ukazuje přitom ve vzduchu esemeskovým palcem. „V tý zprávě jde přeci o to, jak to myslíte, a ne jako když někdo po člověku hledá hrubky,“ pohlédne směrem k paní učitelce. „Tam jde o to, co chce jeden druhýmu říct, a ne o pravopis. Ten se hodí hlavně na smlouvy, dotazníky a v novinách.“

Navzdory stále častěji medializovaným zprávám o esemeskových hrozbách pro český pravopis hájí tihle digitální domorodci stejnou tradici jako rodiče jejich rodičů. Například o hypotetickém zrušení ypsilonu ve veřejné komunikaci většina z nich nechce ani slyšet. „Je to přeci lepší úroveň psaní, když se rozlišuje mezi měkkým i a ypsilon nebo kroužkem a čárkou nad u,“ argumentují budoucí kuchaři, prodavači nebo pokojské z Vyšehradu.

Před dvěma sty lety vydal modrý abbé Josef Dobrovský první novočeskou autoritativní gramatiku, která odstranila psaní ypsilonu po s, z a c. Jak by mohlo vypadat její pokračování? Někteří jazikovědci i liberálnější učitelé od té dobi pravidelně upozorňují na fakt, že hláska tvrdého i (našpulit pusu „na u“ a říct měkké i – dodnes ji viluzují třeba Rusové) videchla v Čechách naposled za středověku a její odstranění v psaném projevu bi školákům poskitlo čas na zvládnutí jiné látki. Přesto ipsilonovou reformu nejspíš Češi nedotáhnou do konce ani v 21. století. A měli bi vůbec? Mezinárodní výzkumi naznačují, že se čtenářská gramotnost patnáctiletích žáků v Česku zhoršuje. Podle poznatků metodologie jazikové víuki však místní pravopisnou kulturu ohrožuje biflování vijmenovaných slov mnohem víc než Anetini nebo Matoušovi esemeski.

Ypsilonomani a česki učitel „Ypsilonisti byli obesláni a vozy jim přichystány, zatímco iotisti museli pěšky v dešti kráčeti,“ stěžoval si slavista Václav Hanka na poměry při pohřbu Antonína Jaroslava Puchmajera v roce 1820. Nemluvil přitom o znepřátelených klanech podsvětí. O kodifikaci pravopisu se čeští vlastenci hádali tak ostře, že postoj k jednomu písmenku v čerstvě publikované básni měl váhu málem celoživotního kulturního cejchu.

Vedle ypsilonisty nebo ypsilonomana nadávali si rozkmotřené skupinky jazykovědců také do ouáků, auáků či wistů a jejich obrodný dialog se rozhodně neomezoval na argumenty jazykovědné nebo pedagogické. Kdo se zastává pravopisných změn, „jest karbonář, sektář s Poláky a s Rusy spolčený zrádce!“ hřímal tradicionalistický lingvista Jan Nejedlý. Jeho ideologičtí protivníci mu na oplátku posměšně přezdívali strachojot ypsilonomil.

Za slavisty Pavla Josefa Šafaříka se začalo v češtině od ypsilonů upouštět v imperativech jako koney, woley, podey, ale jednotných pravidel se stále nedosáhlo. Teprve když se v druhé polovině 19. století začalo češtině vyučovat, vznikla nutnost objektivní klasifikace, stejně jako potřeba jednotných pravidel a úředně schválených učebnic.

Nejvýraznější řešení ypsilonového problému „v zájmu ubohých týraných žáků a neméně týraných a ubohých učitelů“ navrhoval ještě za Rakouska-Uherska profesor reálného gymnázia v Kolíně Otakar Kunstovný. Nachystal soubor zjednodušení, která originálním způsobem prezentoval na sjezdu školského spolku Komenský v roce 1913: „Pokladam otazku opravi pravopisne za velice důležitou otazku narodňi. Poněvač neudržitelnost dnešniho stavu nejtiže pociťuje škola, mam za zcela přirozene, abi hlavnim nositelem hnuti za opravu pravopisu se stal česki učitel.“

Aby vysondoval úroveň tolerance a případné podpory, rozdával Kunstovný mezi pedagogy dotazníky, kde návrh na pravopisnou reformu odstupňoval od zrušení tvrdého y po obojetných souhláskách (konec vyjmenovaných slov a ženského příčestí minulého) přes psaní po tvrdých souhláskách (h, ch, k, r) až po úplné odstranění ypsilonu (i po d, t, n). „Napište laskavě na dopisnici, se kterými body souhlasíte, a ukáže-li se dostatečný zájem, bude v nejbližší době založena společnost pro pravopisnou reformu,“ ujišťoval volnomyšlenkářský filozof – pro jistotu už standardní češtinou.

Na jeho iniciativu, která se za první světové války neuchytila, odkazovali však v Československu funkční lingvisté i po druhé světové válce. „O čem se určitě ještě v 60. a 70. letech uvažovalo, bylo zrušit tvrdé y v příčestí minulém,“ říká Ivana Svobodová z Ústavu pro jazyk český. „Z čistě jazykového hlediska by to nesmysl nebyl, protože tvrdé y nemá opodstatnění, jelikož nerozlišuje samostatnou hlásku. Češi mají v mluveném projevu jenom jedno i.“ Slováci hned po válce také tvrdé y alespoň v minulém příčestí zrušili, ale obdobnou reformu profesora Jaromíra Běliče a dalších českých jazykovědců – přestože se na ní lingvisté většinou shodli – neschválilo tehdejší vedení ČSAV. „Hlavně tam nepište, že se něco podobného chystá,“ směje se doktorka Svobodová. „Pamatuji se na kuriózní situaci z roku 1983, kdy v brněnském tisku vyšel článek na téma reformy pravopisu formou rozhovoru s tamním profesorem Chloupkem. Redaktor ten článek napsal tak nešťastně, že z něj spousta lidí pochopilo, že se připravuje reforma, při které se zruší tvrdé y. Tohle ještě podpořil Týdeník Rozhlas, který o článku informoval a uvedl asi dva odstavce textu podle,nového’ pravopisu bez ypsilon. Tehdy jsme dostávali do ústavu petice z ČKD a spousty dalších závodů, že rozhodně všichni protestují proti zrušení tvrdého y. Přečetlo si to spousta lidí a denně nám volali a ptali se zděšeně, co je na tom pravdy.“

Podle lingvistů z Karlovy Univerzity však tehdy o úplnou novinářskou kachnu nešlo. Zastáncem „velké“ pravopisné reformy měl být i tehdejší ministr školství Milan Vondruška, který se ze svého mládí ve Veselí nad Lužnicí znal s dlouholetým přívržencem redukce, docentem Jiřím Hronkem. Ten spolu s profesorem Petrem Sgallem ještě počátkem 90. let v knize Čeština bez příkras upozorňuje: „Dnes jistě nechceme ke všem změnám, kterými náš život prochází, přidávat ještě změnu pravopisné soustavy. Bylo by to bolestnější než v době Palackého, kdy se česky četlo a psalo daleko míň.“

Pokračování na straně 20

Dokončení ze strany 19

Zrušení ypsilon – kromě skupin dy, ty ny – se podle propagátorů reformy zaleklo vedení KSČ s Gustávem Husákem a Janem Fojtíkem – právě po bouřlivé reakci veřejnosti. A od té doby se mezi českými jazykovědci projednávala pouze „malá“ reforma, přijatá v roce 1993.

Tvrdé y a politika Staromilci, kteří po reformě pravopisu z roku 1993 obviňovali nový úzus z komunistické „vulgarisace“, odkazovali na „normalizační nátlak“ nebo označovali filozofii se z za rusismus, nebyli v politizaci pravopisu žádnou novinkou. Ortografické půtky, které básník a novinář Karel Havlíček označoval za pravopisný běs, suplovaly v první polovině 19. století vzdělaným Čechům politickou debatu a nad ideologií ypsilonových válek s „ošemetníky, neupřímnými krajany a vášnivými nepřáteli“ lamentoval už František Palacký.

Ideová východiska domácího gramatikování neusnula ani ve stoletím minulém, kdy se nejcitlivějším barometrem nálady ukázalo být psaní velkých písmen. Zatímco za německé okupace psaly české noviny o Vůdci s velkým V, brzy se v kraji tiskli němci pouze s malým n. A že může být volba počátečního písmene projevem hodnotících vztahů pisatele, prokázali i komunisté, když rušili řeznictví a zakládali Masnu. Šlo jim o prestiž, ale dokázali se i pravopisně umenšit.

Jelikož se poválečná jednání o pravopisných reformách konala po odhalení kultu osobnosti, objednávkou doby bylo demonstrovat stranickou skromnost, a tak se začal Ústřední výbor KSČ pro jistotu v nových pravidlech označovat za „ústřední“. Na úroveň tehdejší diskuse na předsednictvu vlády zavzpomínal počátkem 90. let v Literárních novinách účastník jednání Vítězslav Kocourek. Ministr kultury a informací Václav Kopecký měl tehdy prohlásit: „Doly se musí psát s velkým písmenem, tam se těží naše černé zlato.“

Kromě velkých písmen žonglovali tehdejší mocní pozoruhodným způsobem také se s a z ve slovech přejatých. „Než byla v roce 1957 vydaná Pravidla českého pravopisu, musela jim dát souhlas tehdejší politická místa. Proti tomu, aby se psalo vedle fysika i fyzika námitky nebyly. Pánům z ÚV se však zdálo nedůstojné, aby se psalo i prezident či socializmus. Podoby se z nepovolili, ale aby slovo president nebylo výjimka, tak se k němu přidala filosofie, universita, gymnasium a jejich odvozeniny,“ vzpomíná Svobodová. Upozorňuje však také, že kromě nedostatku vůle neexistují pro zásadní změny pravopisu v Česku ani společenskoekonomické podmínky.

„Pokud jsou pro změnu vhodné politické podmínky, možná by ještě byla šance na úspěch, ale důležitá je i ekonomická situace. Protože v momentě, kdy by se zrušilo tvrdé y, nejenže by se musely vydávat nové učebnice, musely by se měnit i občanské průkazy, rodné listy, oddací listy a to by zatížilo státní rozpočet,“ dodává Svobodová. V případě úplného zrušení ypsilon by se podle ní měnily i názvy obcí nebo městských ulic, jak k tomu nedávno docházelo v Německu po reformě, jež se zaměřila na částečné odbourání ostrého „es“.

Přestože loučení s českým ypsilonem není už z více důvodů aktuální, Hronek a Sgall podotýkají: „Bude-li jednou možné stovky hodin zaplněné dnes ve škole otázkami ypsilonu věnovat na osvojování vyjadřovací kultury, může se podstatně zlepšit vztah dětí a mladých lidí k výuce češtiny, může se zvýšit jejich zájem o jazykovou kulturu a tím i jejich sdělovací schopnosti.“ Prznění češtiny a SMS V roce 2006 z mezinárodního hodnocení studentů PISA vyplynulo, že se čtenářská gramotnost patnáctiletých (v Česku bylo testováno na deset tisíc žáků z více než dvou set základních a středních škol) nachází pod průměrem zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Ministerstvo školství připustilo, že příčiny špatných výsledků nezná, ale pedagogové v následných debatách naznačovali, že horší ovládání pravopisu souvisí s tím, že děti dnes užívají jazyk také jiným způsobem (SMS bez diakritiky). Může to znít logicky, ale nezdá se, že by se podobné tvrzení zatím v Čechách mohlo opřít o solidní výzkum.

„Myslím si, že to je jen domněnka. My hledáme viníka toho, že děti najednou přestaly číst a psát, a první, co máme po ruce a vidíme, jsou jejich zkažené esemeskové texty. To je důvod, proč to lidi dávají dohromady,“ tvrdí Ondřej Hausenblas z Katedry českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. „Když tuhle jejich komunikaci hodnotíme jen jako prznění nebo vulgarizaci, myslím, že jsme o tom většinou málo informováni. Děti jsou domorodci v digitálním světě a my jsme přistěhovalci, kteří nechápou, jak oni žijí.“

I nezávaznost komunikace v chatech a na mobilech má podle Hausenblase svá pravidla a dá se naopak využít i při výuce. „Děti vědí, že když píšou myska, bez háčku, že tam má být myška. V jednom skautském oddílu děti psaly Babičku v esemeskách. Psaly dialogy o tom, co se přihodilo, jako by si postavy Němcové posílaly esemesky. Formou, která je dětem blízká a zábavná, se tak uchopuje pravý obsah díla. Jako by jim učitel řekl:,Představ si, že jsi Viktorka, a napiš Kristle SMS, jak ti je, když tě opustil černý mládenec.’ Pak není důležité, kde jsou háčky a čárky,“ směje se Hausenblas.

Hlavní problém s ypsilonem a složitostmi českého pravopisu, které, jak upozorňuje, jsou pořád proti angličtině nebo francouzštině „lážíčko“, spočívá hlavně ve způsobu, jak se psaní a pravopis vyučují. „Děti jsou u nás proškoleny tím nejkonzervativnějším způsobem, jak vyučovat pravopis, ke psaní by se přitom mělo závažně přistupovat až ve chvíli, kdy dítě ví, že má co říct a nechce si to kazit chybami. Teprve potom bude mít dobrý dětský důvod se učit pravopis,“ tvrdí Hausenblas. Jinak je to jen spousta času ztraceného demotivujícím memorováním.

„Věnuje se tomu spoustu času na úkor stylistiky, na úkor vyjadřování,“ říká například o výuce vyjmenovaných slov Gabriela Handrychová, která vyučuje na prvním stupni základní školy v Chomutově už patnáct let. „Vždyť kolikrát dnes děti neumějí ani pořádně sestavit větu.“

Při tradičním memorování vybraných slov po b, f, l m. p, s, v, z narážejí čeští žáci na výrazy, které s jejich realitou a každodenní komunikací mají společného asi tolik jako sirý sumýš, a proces mechanického učení tak není příliš efektivní. „Některá slova bych úplně vynechala. Zkuste vysvětlit dětem, které dneska nečtou, co znamená třeba zpytovat,“ říká Handrychová. Při výkladu slovesa dmýchat zdlouhavě popisuje, jak dříve mívali lidé doma krby a co dělali, když potřebovali oheň rozfoukat: „Děti pochopí, co to znamená, ale pak tyhle archaismy zas rychle zapomenou. U vyjmenovaných slov je prostě problém, že se řada z nich v běžné mluvě moc nevyskytuje. Takže když se jich na to dmýchat zeptáte za rok, pamatují si to jenom dva nebo tři žáci,“ říká Handrychová, podle které se s vyjmenovanými slovy začíná ve škole příliš brzy. „Další problém didaktický podle mě spočívá v tom, že se vyučují podle abecedy, takže od b. Přitom ta jsou zrovna nejtěžší.“

I když se řady vyňatých slov průměrné osmileté dítě naučí mechanicky vyjmenovat, a třeba i aplikovat při surrealistickém diktátu, neznamená to, že se vyhne problémům se slovy odvozenými. Žáci totiž nacházejí mezi slovy příbuznosti, jež mají svou vlastní logiku, která ovšem nezohledňuje tvarosloví: „Řeknou si třeba, že slimák bude s tvrdým y, protože je to příbuzný hlemýždě, nebo si k vyjmenovaným slovům nazývat a ozývat přidají sloveso zívat,“ říká Handrychová. „S dětmi jsem pak ze zoufalství začala dělat to, že ve výtvarce každé z nich dostalo nějaké vyjmenované slovo a muselo k němu udělat obrázek. Kreslily třeba mýtinu, o které mnohé z nich vůbec nevěděly, co to je. Pak nám ty obrázky visely ve třídě, aby děti měly aspoň nějakou představu. Když jsme je potom znovu diktovali, tak se děti, kterým to pálí, na ty obrázky koukly. Některým ale ani tohle nepomůže.“ Ani ona nedává zhoršení úrovně pravopisu do souvislosti s množícími se textovkami a elektronickou poštou: „Podle mě je hlavní problém, že děti nečtou.“

V českých školách, které mají dlouholetou tradici drilu a vyjmenovávání, se výuka pravopisu často zaměřuje hlavně na chyby a celý systém biflování vštěpuje dítěti nedůvěru k vlastním znalostem mateřštiny, které si přináší z domova. Taková demotivace je pro zvládnutí seznamů pravopisných výjimek a jejich aplikaci dlouhodobě nebezpečnější než soukromý mail bez interpunkce, háčků a čárek.

„Oni ve škole dostávají hlavně zprávu, že tam mají špatné i, a to je otráví, protože nevědí, co může být na i dobrého nebo špatného,“ upozorňuje Hausenblas. Podle něj stojí za to se pedagogů například ptát, proč podle řad b, f, l… vůbec vyučují. „Seřadit vyjmenovaná slova podle písmen, která ypsilonu předcházejí, to je pro paměťové ukládání bezvýznamné, to je pouze silný důvod pro kontrolu, když chce učitel zjišťovat, jestli to dítě umí nazpaměť. Když se moje dcera učila vyjmenovaná slova, roztřídila si je například na mužské, venkovské a kytky. Utvořila si smysluplné celky, kde vystupoval třeba syn mlynáře a podobně, a naučila se to hned.“

Spousta učitelů i rodičů má stále představu, že do paměti se věci ukládají zejména častým cvičením, přestože poznatky z neurologie mozku a funkční vyšetření ukazují, že mozek přednostně vyhodnocuje a ukládá jen to, co mu dává smysl. Jinými slovy žáci by měli s větami provádět reálné, ne pouze cvičné operace. Potřebují skutečnou komunikaci, a tu jim víly vijící věnce nenabídnou. Ani Ondřej Hausenblas, ani Gabriela Handrychová se nedomnívají, že dětské potíže s pravopisem by měl být důvod pro jeho zjednodušení. „Mnohost signálů toho, co ve větách k čemu patří, ať už mluvíme o shodě podmětu s přísudkem, přídavného jména se jménem podstatným a také o všelijakých poukazech tvarových nebo zájmenných, to všechno působí podvědomě a umožňuje se v textu rychle orientovat. Čím snadnější má úkol ten, kdo píše, o to obtížnější je to pro toho, kdo to má dešifrovat,“ tvrdí Hausenblas. Všechno, co si dnes ušetříme při zapisování, bude podle něj dnešní děti a zítřejší dospělé jenom tížit.

„Kdyby se ypsilon nepsalo tak, jak se píše dneska, slova by se nám taky mohly plést,“ naráží Aneta třeba na dobití mobilu, na kterém jako progresivní „wistka“ nahrazuje jednoduché v dvojitým w jen proto, že tohle písmenko leží na klávesnici pohotově připraveno vedle devítky.

Kantorky na OU Vyšehrad ocenily živou studentskou diskusi o podobě pravopisu, protože mají mnohdy pádné důvody se domnívat, že jsou tvrdá a měkká i většině žáků lhostejná. Mnoho internetových diskusí ale naznačuje, že je to dnes podobně důležité téma jako za Dobrovského a Puchmajera. Když se totiž v diskusi o reformě pravopisu jakýsi Gonio svěřoval se šalamounským nápadem obojetného „i“ ( které by se psalo jako y s tečkou), stačilo mu napsat: „Ten, komu to vadí, si může tečku odmyslet, nebo naopak odmyslet kus ypsilon. Ale netuším, jak by se to mělo dělat u počítačů.“ Do devíti minut dostal od dalšího digitálního domorodce programátorskou odpověď:„Se přidá do junikódu a bude:-).“

***

Pokladam otazku opravi pravopisne za velice důležitou otazku narodňi. Poněvač neudržitelnost dnešniho stavu nejtiže pociťuje škola, mam za zcela přirozene, abi hlavnim nositelem hnuti za opravu pravopisu se stal česki učitel.

Otakar Kunstovný profesor reálného gymnázia v roce 1913 Pánům z ÚV se zdálo nedůstojné, aby se psalo i prezident či socializmus. A aby slovo president nebylo výjimka, tak se k němu přidala filosofie, universita a gymnasium.

Ivana Svobodová Ústav pro jazyk český

Děti ty archaismy zas rychle zapomenou. Problém je, že řada vyjmenovaných slov se běžně moc nevyskytuje. Takže když se jich na to dmýchat zeptáte za rok, pamatují si to jenom dva žáci.

Gabriela Handrychová učitelka základní školy

My hledáme viníka toho, že děti najednou přestaly číst a psát, a první, co máme po ruce a vidíme, jsou jejich zkažené esemeskové texty. To je důvod, proč to lidi dávají dohromady. Ondřej Hausenblas Pedagogická fakulta UK

O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktorem Orientace