Grenze

Božena Správcová

Grenze

Siehst du sie, die Grenze,

die Landkarte reißt, das Blaue vertrinkt sich ins Weiße.

Halte sie nicht, die ersten schon abgereist.

Abgereist?

Muzea znám, i jejich průvodce.

Do země vrůstající břeňky, co melou svoje.

Zaklínadla. S krystalky zla ve vyhaslých očích.

A snad ne zla, spíš něčeho cizího až se lekáme,

utekli bychom nejradši.

I tohle muzeum, kamenité náměstí v kopci,

a před ním: Obří rohy

z ušlechtilých dřev. Ztěžklé mořidly a pryskyřicí,

dřeva dřeva, vyleštěná šílenecky,

vyleštěná do němoty.

V nich vsazené čočky skla tak zeleného, až srdce usedá.

Co je to, břeňku?

To jsou spiritistická zrcadla členů legendární skupiny Hladomor.

Hladolet. Nebo Hranostaj? Teď najednou nevim…

Proboha! A neublíží jim povětří?

Neublíží.

A toto je výstava domorodých předmětů.

Uprostřed vidíte domorodé porodní roucho.

Bílé prostěradlo s kulatou dírou, na kterou břeněk osobně

přišil zelený rantl z tlusté vlny. Dělá si prdel?

Nedílnou součástí porodního roucha je tato malá rakvička,

domorodci trvají na tom,

aby zrození a smrt nebyly od sebe uměle oddělovány.

Ohlížím se po Johanně, jestli ji to nějak nemůže nebo… Je totiž těhotná.

Ale ne, s indolencí sobě vlastní prohlíží

nějaké korálkové náchlupky nebo co.

V operačním sále postel zvaná letiště,

světla chrlí chlad.

Choulím se pod cípem porodního roucha.

Břeněk v něm oblečen leží vedle mne.

Můj zadek je ubohý, holý a vlhký,

stejně tak pohlaví.

Zima na to všecko.

Břeněk teď povídá Pastovi:

Myslím,

že tu tlustou jizvu,

která se podobá žížale a vede mi mezi půlkama

jsem měl ještě před operací.

Nechceš ji vidět?

Past nechce.

Břeněk mu jizvu stejnak ukáže

otvorem v porodním rouchu.

Jak se tak naklání, stáhne ze mne i poslední cíp.

Je mi do pláče.

Komm, sagt Past und zieht dich nach oben

die glänzenden Treppen zum Weintrinken.

Das kann man nicht ablehnen.

Eine große Freude für dich,

lange hast du nicht mehr gehofft.

Du freust dich,

das wird wie in diesem Zug sein:

Ihr schaut euch im richtigen Augenblick an und

ihr fasst euch an den Händen.

Deine linke und seine rechte werden sich berühren.

Sie werden einander erzählen,

sie werden sich ihre

Krallen zeigen, ihre Hautrisse, ihre Niednägel,

Schwielen von den Saiten,

Schorf vom Reibeisen.

Katzenkratzer,

gelbe Flecken von Tabak,

von Nüssen. Hinter dem Fenster fährt die Landschaft,

Wälder Wälder graue Landschaft, polnisch schmutzig,

Stoan hoart und woach,

eben so wie dein Geliebter:

Danach schaut ihr euch wieder an

und lasst diese Hände,

legt sie dort hin, wo sie waren. Was sonst damit?

Komm, sagt Past und zieht dich wieder die Treppen hinunter,

zufrieden,

aber am Grund seiner Stimme lassen die Farben die Körner der Unruhe,

die Stumel atmen Schwamm:

Hoop, und springen sie in die Hufeisen zurück! In ihre Aschenkanus,

und sie warten schon, wiegen sich im schwarzen Fluss wie Würstchen in der Kasserolle.

Eilig nehmt die Paddel gegen die Beruhigungsflüssigkeit

- sie nimmt mäßig ab.

An der Brücke schrotet der Tiger aus vielem Echo den Jasminstrauch.

Es wird aus ihm Zupfleinwand.

Es wird regnen.

Sajrajty tělocvičen.

Li Džao v růžovém pyžamku

sakura rozkvétá,

množí se v zrcadlech rovná jako svíce,

Li,

prosím být průhledná tak jako ty…

A dyby nevyzbylo místo?

Popereme se!

A to se nesmí! Machna zvedá husté obočí.

Vymyslím, že se rozpláču. Všimneš si, Číňanko?

Všimneš,

a nepomůžeš.

Nechám se odejít

tak jako tisíckrát, zabloudit ulicemi.

Odejité dítě,

dělat, že to nevadí.

Ich handele mit Past auf der Treppe, grau raschelt es um uns.

Ungern gibt er mir die vier Kugeln.

Wie oft lässt du es fortgehen, weil es nichts ausmacht?

Tausendmal vergrößert – auch du irrst durch die Dunkelheit?

Ungern übergibt mir Past vier Kugeln.

Vielleicht wollte ich sie sehr – ich weiß nicht,

vielleicht habe ich sie ihm mit List entlockt – ich weiß nicht,

vielleicht habe ich eine unerfüllte Aufgabe erfüllt- ich weiß nicht, verdammt noch mal.

Der Reifen platzt, der Rabe fliegt fort.

Sein Schatz.

Die Kugeln in schwarzgrünes Stanniol,

ja, ich will sie, alle vier werden gut sein.

Entlässt du mich so aus der Gefangenschaft?

Das Wetter ist provisorisch.

Gold peitscht sich mit Schwarz auf der Treppe, sie schlagen im wilden Reigen. Kommt Gewitter,

oder ein schöner Tag.

Oder überhaupt nichts, wir gehen sowieso bald fort.

Das Meer wartet.

Das Meer.

Das Gold fließt mit Schwarz auf ein Inselchen.

Ein flacher Kindergarten, tausend streitsüchtige Stimmen.

Im Garten einsam Johanna, rabenschwarze Haare schlampig

zu einem Pakethaarschopf gebunden.

- Johanka, hörst du? Ich bin dein Papa. Dein Ansgar.

Was machst du denn, Mädchen?

Johanna sieht sich um bis das Meer plätschert.

Die rabenschwarzen Haare werden plötzlich

kristallen!

Durch den Kristall fliegt ein Pfeil, die Sonne zischt hindurch!

Das Meer liegt zahm zu Füßen,

ein gechlortes helles Hündchen.

Was hast du uns vorgeführt, Mädchen?

Das ist Liebe, Papa, – weißt du denn gar nichts mehr?

Past, ich habe geglaubt,

dass ich dir die Macht über mich in den vier Kugeln genommen habe.

Ach wo, das hast du ausgedacht,

dass du mit dem Überseeschiff abfährst. Warum denn nicht?

Niemals sage ich dir,

lieber verrecke ich, als dass ich dir die Wahrheit so sage, dass du mir glaubst.

Past, und dein Schatz in vier Kugeln – Jesus Maria.

Unter der Schicht schwarzgrünen Stanniols, wie du weißt,

ist eine Gummischale. Vielleicht habe ich erwartet

eine Schokolade oder etwas.

Bis das erste Gummi platzt, quillt das Gewirr von Spinnen heraus.

In der zweiten Kugel golden: Schokoladenbonbons in Gestalt von Goldkäfern,

Maikäfern.

In der dritten Kugel: mürbes Gummi mit einem Elefant.

In der letzen Kugel: wieder eine Spinne, aber größer und nur eine.

Past, ach Past, kannst du mir vergeben?

Oben auf dem Hügel brenne ich in einer Blechwanne.

Ein Kegelberg in der lehmigen Landschaft des Todes.

Brandopfer, Flammen schlagen empor, schlagen empor,

Der Feuervogel schreit, es erhebt sich ein Wirbel,

ein Hubschrauber landet, fliegt ab.

Die weichen Hüften der Berge beben,

Schweiß bedeckt.

Ich bin ein Wolf, stehe abseits herum.

Du bist der Berg, Past,

schütteres Haar auf schwarzer Haut,

da beben deine Hüften, du schwitzt, erschrickst, du Pferd,

vor meinem strahlenden Blech,

die Füßchen der Wanne bohren sich dir einfach ins Fleisch…

Es gibt nichts dich zu fürchten, sage ich, isoliert.

So: Abfeuern, abwerfen diese weibliche Bestie.

Ohne gibts jedoch kalte Dunkelheit. Kein Widerschein der Glut am Himmel, oder was?

Ich will aus der Wanne raus, Paste. Ich bin zum Lachen

in diesem Blechdrum.

Ich zerfließe wie Lava über deine Abhänge.

Ich verliere meine Form, egal, ganz egal!

Ich verbrenne dich, Berg – wenn du nicht in Ozeanen untergehst, kurz,

kurz und lang. Und ich verfalle schon der Panik – wildes Brennen ohne Handeln,

ohne Ende in Aussicht.

A mrtvý dává mi, milý,

chladivou na hruď košulenku z hlíny.

Maličká vyprávím: Mám myšku.

Ta, když má žízeň, pije svou vlastní krev.

Na ocásku dirku a v ní špuntík.

A když má žízeň, vytáhne ho a napije se.

Paste, hledávám tě teď víc u řeky. U cedulky,

u klouzaček: Tam by ses snad mohl vztekat.

Nehledám ve vnitrozemí,

je konec s pasáží knih,

je konec psacích strojů.

Nehledám, kde spí tvůj šípový jed,

špínový jed, tvůj komínový přítel,

kde fernet donáší čert, ne,

teď se mi líp marně hledáš u řeky.

Létám napříč ulicemi, srážím racky, ne často,

sami jdou z cesty, když mě vidí,

oranžového pterodaktyla s vrzavými klouby,

ptáka ohniváka.

Paste, hledávám tě teď blíž řeky,

cos přede mnou odjel na moře.

A hora hovoří: Buď ráda,

že ses tak krásně soustředila,

tak shromáždila do té vany,

buď ráda, že vana svýma nanicovatýma nožičkama

zdolala ten děsnej kopec, jímž jsem já.

Nesnaž se vylévat, začlo by to znova,

celý to peklo.

Proč chceš pálit mé boky?

Leť už sakra, ohniváku,

leť do hajzlu, zaber si pro sebe celý nebe, rozsviť ho oranžově,

a uvidíš i jiné hory a pouště,

a jiné hory a pouště než jsem já, uvidí tebe,

dokážeš přinést i radost, když chceš,

nejenom zoufalství.

A někdy zas přijď

zahřát své unavené pařáty -

zazpívám ti do spaní.

Paste, ani ne týden jsi na moři a už:

v káznici U dobra prašivé sluníčko,

Letící Šíp, prohnile sladký, ach!

Jen to chrustlo,

trochu zadrnčelo…

Pomalá sunoucí se hmota, Paste, vzduch se smíchal s nábytkem,

žluté oči všech - tříštivá levhartí slunce!

Ještěři u stolků káznice U dobra

vstávají ze židlí,

zatímco Letící Šíp se válí smíchy po podlaze,

ach bože, tak je to nakažlivé!

Když jsem se vrátila z káznice U dobra,

vrhla jsem, Paste, asi tak jako

když jsem se tebe, vzpomínáš,

jedinkrát vyptávala

a tys mi odpovídal.

Tehdy však bylo hůř.

Maličká vidím tu kapičku krve,

zatímco maličký miláček z Orlích hor přikládá brčko a saje,

a ssaje. Sssaje.

Das Fenster der Taiga sperrangelweit.

In einer roten Rubaschka: Der weißbärtige Tiger Vasil. Gibt mir Winke.

Siehst du diesen blühenden Apfelbaum auf der schneeweißen Ebene?

Ich sehe nur eisiges Delirium. Und noch: Wildes Funkensprühen.

Versuch‘ es mit den schönsten Worten zu beschreiben!

Ein anderes Mal, mein Falke, heute denke ich nicht daran,

Schnee wird gekocht, schäumt, hebt sich: aus dem Schnee kriechen Massen

brauner Pferdeglieder, Keulen und Hintern, Rücken,

und gleich treiben sie Schabernack, sofort glänzen sie,

und gleich Massen von Leuten ringsum, Massentreiben, Massenauflauf, Zetergeschrei!

Za sochou v parku žije honák.

Obličej už dávno nemá, upad mu, zkameněl.

Má jenom vocas k honění,

Aby ho matky.

Aby děvčátka, aby sestřičky, nejradši jeptišky do špitálu jdoucí.

Natrefit honáka,

zachytit nulový hák jeho ksichtu.

Zhasíná, slábne svět, samohan večeří červy.

A teď bacha, professore!

V západu světel změním se v dítě s kovovými zoubky,

jsem skalpel, dítě jedovaté svatostí: Zaútočím!

Poberu do bledých očiček sílu, cos nakrad,

prasátka vířící kolem sochy stočím v tvrdý oštěp - a švih proti slizkému!

To se bude opakovat do konce dnů,

budeš se bát i řvát bolestí,

za sochou vyroste tupý strom čurákovník,

zjara ho ozobou vrány,

budeš se choulit v jeho kořenech s vypálenou dírou,

s cholerou ve škubech od páteře,

posílám ti peklo:

I socha, cos vybral, tě zradí,

Betonová ruka podrží tě pod krkem,

betonová noha

prokopne tvou ustrašenou prdel,

betonová ústa budou šeptat do tvých špinavých uší

strašlivou mantru,

která ti pomalu rozkvedlá mozek.

Když se k tomu obřadu připleteš, Paste,

zahraj mi Po stopách hranostaje,

pustím se po nich,

tvá přítelkyně žehu.

Však už se zvedám z té dravčí smrti,

zobák víc nezarývat –

rudý vír proti bílému, nahoru, nahoru,

opouštím špenáty i nivu mechovou –

pryč.

To nebyl dům, to jenom ve skále skrýš.

Černý kůň plive, kope

svázané nohy,

černé boky se vzteky potí,

pusť mě už, slyšíš?

Ach, a ta únava.

Kdykoliv vyprávím o hořící vaně,

skončím jak vyhaslá sopka. Zmučené palivo

z jaderné elektrárny.

A za kterou sochou přebýváš ty, moje milá?

Pročpak to děláš, děvečko?

Kdykoli vyprávíš o hořící vaně,

svědí mě život. Smrdí mi,

opatrně s tím. Prosím.

Nedovedu se už ptát, vyptávat, Paste.

Nechci už nic vědět přesně.

Líbí se mi v mlze. To je celý.

A tak jsem vyběhla do bahnité tmy

Asi jen v ponožkách. Chodím teď do dvou škol,

v obou mám pětky.

Johanno, tak ti to vyprávím aspoň co nejzábavněji,

někde jsem ztratila svou splasklou kabelku.

tam je můj klíč, můj poklad, mé doklady…

totiž tam, v kabelce, snad ještě vědí mé jméno.

Ponožky studí,

pod jdoucím schodištěm nastoupím do cizích bot,

kradu je,

potrhlá bába, kde jsem se vzala?

Jdeš se mnou, Johanno,

netečná laň. Vztekám se na tebe,

je konec dobrodružství: Vždyť já ti vyprávím zase to samý!?

Proč by ti na tom mělo záležet, jsem přeci s tebou, blázne,

Máš pravdu,

máš recht, děvče s křišťálovým vlasem,

je to tak, jehlice z paprsku světla.

Je to vášeň.

Je to požár v plechové vaně na kopci.

Ve vaně na konci času.

Kvůli těm dopisům

chtěla jsem uslyšet Hranostaj,

to moje srdce píše mi

zatímco

popletený Past

přes obličej štít

kvůli strachu ze smradu,

kvůli smradu ze strachu,

tak.

A kdyby zapomněl, sama to obleču.

Břeňkův životní

rubáš.

Ne, děvenko,

musíme tak spolu žít – už navždycky.

Vypálíš si moje dopisy do svého nejtvrdšího srdce,

zeleného skla.

Nedostaneš nic.

Und spielst du mir die Fuge b-moll für Erdölleitung und zahllose Klauen,

weil ich sie gern habe.

Ich sah, Past.

Du warst auf der Erdölleitung in Alaska, was drückt dich an ihn, Rentier.

Die Rentiere wärmen sich an den lauwarmen Rohren.

In der Erdölleitung zischen Feuerschlangen,

Adlerdreck,

Ferkel rennen unter der Kruste des Rohres,

- und die Rens bewegen das Ohr, die Rens bewegen das Bein,

mit dem Tierwinkel des Mauls.

Die Rentiere schließen den Tag mit stillem Lachen. Moosknickse,

/fandango/ der Flechten.

So wirkt das Lied des Rens, dass auch der starke Ölarbeiter erzittert, sie reiben sich Hüfte an Hüfte:

das Rohr verkündet uns,

das Rohr lockt uns.

Führt die Spur des Hermelins hierher?

Dein Name,

Past,

ist: Leichengrinsen.

Unavuješ, moje milá.

Tvé myšlenky se o mně otírají, tvé touhy jsou kousaví komáři,

proč to děláš? Seš máma vod dětí, a já fakt…

Žvaň si, malej panáčku, zavírám oči,

jsem horský masiv.

Jsem Pamír,

jsem hora Indeed, můžeš si na mne vyjít,

schnout na mých drolivých stěnách.

Dej ale pozor, mám v sobě propastě,

jámy,

kde spí lidské kostry.

Šel břeněk na horu,

cesta se vinula dokola kol.

Břeněk měl hůl a té holi věřil. Nikdy ho nezradila.

Držel ji dopředu, ssála vítr a táhla břeňka vzhůru.

Když byli na vrchu, rozhodla skočit.

Břeněk se držel a

holi i nadále věřil.

A dobře udělal. Ani teď nezradila.

Pterodaktyla.

Káznice U Dobra, káznice Na pohrabáči:

Dveře na kousnutí oschlý špalek –

- prásk!

Do prázdné ulice vyjede ratata

můj Strach.

Ty, něžná housenko, jež deptáš

mou průdušnici,

Paste. Máváš mi plamenem

zvysoka zdaleka konstrukce stožárů napětí,

víš kdo jsi?

Já!

Ich reiße die Zwetschken ab und hurra weg durch die weißglänzende Dunkelheit,

die Flughafenautobahn, glänzend wie ein Messer.

Ich streife meine Kontrollpunkte,

meine bekannten Schilder, meine bekannten Hemdchen aus Ton,

Den Weg kenne ich zu gut, mein lieber Geliebter,

nur die Richtung ist mir neu,

anders:

Das bin ich, der Pfeil!

Der brennende Pfeil.