Pilátová, Markéta

Prozaička a novinářka Markéta Pilátová se narodila 1. února 1973 v Kroměříži. Vystudovala romanistiku a historii na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde šest let pracovala jako odborná asistentka. Poté jako hispanistka působila dva roky coby lektorka na katedře slavistiky na univerzitě v Granadě, další dva roky strávila jako učitelka češtiny mezi potomky českých krajanů exulantů v Brazílii. V současnosti je zaměstnána v redakci společenského týdeníku Respekt. Žije v Praze.

Do českého literárního kontextu vstoupila Markéta Pilátová až v roce 2007, kdy v prestižním nakladatelství Torst vydala svou překvapivě zralou prozaickou prvotinu Žluté oči vedou domů. Přestože je její vypravěčský naturel zcela specifický a vychází z analogických narativních tendencí v moderní světové literatuře, může být knižní debut autorčin srovnáván i s prozaickými knížkami jiných soudobých literátek: kupříkladu s o něco starší Hanou Andronikovou nebo o něco mladší Petrou Hůlovou. Ve všech třech případech jsme totiž svědky tvůrčího úsilí o svébytnou výpověď o současném světě, o výpověď prostupovanou emblematickými reminiscencemi do vzdálenějších časových údobí a temperovanou především s jemným důrazem na femininní nazírání jednotlivých příběhů a zejména mozaiky konkrétních, nejednou nemálo epicky koncipovaných situací.
Autorčina první próza je z kompozičního hlediska sestavena do podoby jakési novely v dopisech či do pásma různých epištol, odesílaných čtyřmi postavami ženskými a jednou, víceméně ústřední postavou mužskou – jde o někdejšího odbojáře a poté double-agenta Jaromíra, který rozhodujícím způsobem vstoupil do života dalších dvou protagonistek a též adresátek listů, vzniklých za různých historických okolností. Životní dráhy některých postav mířily do Brazílie – a jedna výrazná významová linie knihy je pak přirozeně věnována, byť zpravidla vesměs v subtilním náznaku, nikoli v přímých explikacích, srovnávání odlišného kulturního prostředí, tj. latinskoamerického a středoevropského. Toto srovnání se přitom týká určitých ritualizovaných modelů chování, ještě více však jde o porovnání odlišných (resp. v něčem si naopak podobných) mentalit, psychologického ústrojenství brazilské populace a myšlení evropských, vesměs poválečných exulantů. Vzhledem k českému původu některých pisatelek se tyto kulturní průsečíky postupně prolínají a spoluvytvářejí pozoruhodnou reflexi světa v rozmanitých podobách.
Do všech těchto kulturních a etických podob novodobé civilizace však vtrhává bolestné a trýznivé dějinné trauma, způsobené především druhou světovou válkou a s ní spojenými existenciálními i existenčními problémy, jakož i brutálním tlakem politických totalit, stejně jako rozporuplným vztahem k společenským režimům, resp. dobovými dilematy, zda odejít do exilu či nikoli. A pokud ano, jak se pak vyrovnávat se stavem exulantství, jak si zachovat nebo poznovu vybudovat pletivo i předivo vztahů k vlasti a ke krajanům alespoň v soukromé rovině. Brazilská společnost nebyla přímo zatažena do válečného konfliktu, přesto do její civilizační infrastruktury více než zřetelně zasáhly metamorfózy jednotlivých národních osudů, jakož i početné vlny exulantů z obou soupeřících táborů, k nimž patřili též čeští předváleční a pováleční uprchlíci. Tato traumata a dilemata mnohdy Pilátová nazírá jakoby v souladu s etickými podtexty mnoha srovnatelně laděných románů Grahama Greena, a vtiskuje tak svým líčením filigránní, nemálo již klasickou existencialistickou dimenzi.
Pro celkové umělecké vyznění úspěšné prozaické prvotiny Markéty Pilátové je však svrchovaně důležité zmíněné jemné femininní zacílení veškerého vyprávění: autorka vychází z filozofie určité předurčenosti lidského údělu, v jeho prožívání a spoluprožívání však vyčleňuje zejména postavy a postoje vyznačující se obdivuhodnou vitalitou, moudrou vůlí k životu i směřováním k dynamickému, plnohodnotnému naplnění daného životaběhu. Zvláště tenhle moment činí z jejího debutu nejenom zdařilou, citlivě napsanou reflexivní prózu, ale i příkladnou ukázkou dějově atraktivního – ač „epištolového“ – vyprávění.

Bibliographie:

Žluté oči vedou domů Torst 2007