Stephan-Immanuel Teichgräber

Význam Karla Hynka Máchy pro středoevropský romantismus

Karel Hynek Mácha vstupuje  poměrně pozdě do romantické literatury střední Evropy, heidelbergský romantismus, který poznamenal v německé literatuře pozdní dobu romantismu, je dàvnou minulostí, a tak není divu, že se spíše mluví o vlivu evropského romantismu na Máchu samotného, než naopak. Zde je důležitá a významná Máchova recepce Mickiewicze , neboť ho dokonce recipoval v originálním textu a integroval několik polonismů do své poezie. Neni překvapující, že naopak Mickiewicz nevzal Máchu vůbec na vědomí, protože Máchovo dilo v době Mickiewicze bylo i v Čechách zcela neznámé.

Výchozím  bodem našich úvah bylo zjištění Herty Schmidové : „Wie Aleksandr Sergeevič Puškin in Rußland und Adam Mickiewicz in Polen steht Máchas Name für den Eintritt der tschechischen (und damals auch noch slowakischen) Nationalliteratur in die Geschichte der europäischen Literaturen.“ (Schmid 2000, 7) Herta Schmidová mluví o vstupu do evropské literatury a to znamená též do středoevropské literatury.

[1]

Herta Schmidová neuvedla jako první Karla Hynka Máchu do evropského kontextu, ale už István Fried v roku 1971.

[2]

Vidíme–li Máchu v souvislosti s jeho bezprostředními vrstevníky ve středni Evropě, tak se stojí mezi Anastasiem Grünem, Josefen Kajetánem Tylem a Michalem Miroslavem Hodžou, literárním vědcem Ferencem Toldym a chorvatskými romantiky Dimitrijem Demeterem, Karlem Jaromírem Erbenem, Józsefem Bajzou a Samem Chalupkou. 

Hana Voisine-Jechová píše, že to  bylo všeobecně známo, že Mácha byl dříve přijat na Slovensku než v Čechách, pričemž  se autorka domnívá, že Máchova poetika byla slovenskému folkloru blíže než  českému a že slovenský literát Karol Kuzmany mu lépe porozuměl než  Chmelenský nebo Čelakovský. Přesto se Kuzmany v době vydání Máchova „Máje“ angažoval o šíření  Bibličtiny na Slovensku a hledal tak  české vzory pro svůj literární jazyk. (Zde bychom se měli přesněji zaměřit na to, proč  Kuzmany znal v této době jen Bernolakovčinu, kterou  z náboženských důvodů odmítal a neměl žádný kontakt se Štúrovci.) Gombola spojuje Máchův „Máj“ s poezií Sama Chalupky , z čehož by bylo patrné, že Mácha stojí spíše v kontextu se svými vrstevníky , než aby byl geograficky omezen jen na Čechy, vždyť i Čelakovský patřil do úplně jiné literární epochy. V čem tedy spočívá spojení poetiky Máchy a Chalupky?

Podle Milana Pišuta byl postoj Janka Krála k životu stejný jako Máchův, ale  stejně naopak můžeme říct, že Máchův postoj byl jako Králův, ale protože Král žil mnohem déle než Mácha,je přesnější výraz, nebot onu politicky revoluční fázi Mácha nikdy nezažil. Voisine-Jechová mluví o Máchově recepci pomocí Štúrovské generace a že jí u Máchy chybělo národní a sociální angažmá. (Voisine-Jechová 2008, 9) Ľudovit Štúr se přímo Máchou zabývá, jak píše Rudolf Chmel:

  „De minket sem érint meg, hogy őszinte legyek, a romantikus költészet. Mácha Májusában sok szép romantikus jegy van, de minket teljesen hidegen hagy, hogy a többi szócséplésről ne is szóljak.“

[3]

U Máchovy recepce Mickiewicze se objevuje otázka,  jak dalece se Mácha zajímal o polské povstání, které nalezlo právě u slovenských romantiků tak velký ohlas.

 Pro vnímání a recepci  Máchy ve střední Evropě je nový překlad Máje bohemistou Izraelem Efraimem do maďarštiny jistě významný a důležitý, do němčiny  byl Máj přeložen  jen v posledním století též bohemistou Waltrem Schamschulou. Mezi překladateli Máchy je obzvláště významným a důležitým Dezső Tandori , který mimo jiné přeložil Máchovu „Budoucí vlast“ a  „Temná noci! Jasná noci!“ ze sbírky Marinka.

Máchu a Anastasia Grüna nespojuje nic ani v jejich době a ani v jejich recepci, jejich spojitost je spíše reciproční, zatímco Štúrovci kritizovali Máchovo chybějící sociální a národní angažmá (což kritizoval i Tyl), byl právě Anastasius Grün Maďary velmi chválen kvůli svému patriotickému a politickému nasazení a dokonce srovnávan s Eötvösem a Petöfim.

[4]

Právě mezi Jozsefem Eötvösem a Anastasiem Grünem je viděna silná afinita , ale ne v jejich literatuře, nýbrž v jejich pohledu na svět, neboť oba dva exponovaní zástupci liberalismu, kteří v parlamentu vystupovali jako nadaní a vážení řečníci.

Právě ze strukturelního pohledu by byla zajímavá parodie Josefa Kajetána Tyla Máchova stylu, jejíž poetické znaky by byly Tylem zachyceny a zostuzeny. Tedy opravdu by byl Mácha v Čechách  opět objeven o deset let později než na Slovensku; zde se naskýtá otázka, jak dalece slovenská recepce ovlivnila změnu vnímání a význam Máchy v Čechách. 

U Istvána Frieda nalezáme toto transnárodní čtení středoevropského romantismu, přičemž nečte jen Mickiewicze, Máchu, Prešerena a Vörösmártyho, ale také konstatuje podobné konstelace, tím splňuje Prešerenovo drama  „Krst pri Savici“ stejnou funkci jako Máchův Máj a poetici by se navzájem shodovali tak jako by si odpovídali poetici Máchovi a Čelakovského. (Fried 1981, 513)

Fakt, že Mácha své první básně psal v němčine a teprve pak začal psát česky, opravdu nelze vidět jako symbol patriotismu; ne bezdůvodu mu bylo vyčítáno jeho vrstevníky chybějící národní angažmá. Byl to spíš všeobecný jev, který můžeme pozorovat i u Petara Preradoviće i  Branka Radiščeviće, kteří také svoje první verše napsali v němčině.

Středoevropský romantismus je Biedermeier jako literární jev komplementární; je typické, že nalézáme autory Biedermeieru jen ve Vídni a v Praze a že Vídeň neměla žádné vlastní romantické autory, jediným německy mluvícím romantikem v Rakousku byl Lenau, který byl nejen migrant z Banatu ale lze ho jasně oddělit od jiných  básníků Vídeňského Biedermeieru. Takže máme jen v Praze současně Biedermeier a Romantismus, které byly ztělesněny Tylem a Máchou, z čehož možná vyplývá objasnění  poetické kontraverze mezi nimi a dočasné zapomnění Máchy, protože očividně se Biedermeier a Romantismus v literatuře navzájem vylučují. Onen revoluční patos romantismu se u autorů Biedermeieru téměř nevyskytuje.

[5]

István Fried je názoru, že vzestup a pád Máchy je možné srovnávat s vzestupem a pádem Mihályho Vörösmartyho..

[6]

Mácha četl  Byrona jak v polštině tak i v němčině. Fried ve své Byronově recepci vidí Máchu ve stejné řadě s Miczkiewiczem, Njegošem, Žukovským, Prešerenem, Puškinem a  Lermontovem. Reminiscence Byrona a Schillera mají podobný nádech jako Vörösmarty.Fried vyvíjí paralelu mezi Vörösmartyho „Loupežníky“ a Máchovým Vilémem ještě dál, což by ale mělo být podnětem k další studii. Zatímco Vörösmartyho hrdina  „bez moře a krajiny“ smysl života ztrácí, je Máchův Vilém oddělen od přírody donucen svůj čin provést sám. (! Vörösmarty „A rabló“ prostudovat!) Obnovu psané slovenštiny lze vyvodit z Máchova vlivu.

[7]

Charakter našeho romantismu tedy nelze jen odvodit od Prešerena a Máchy, ale i ve větším kontextu od Vörösmartyho, Berzsenyiho, Kölcseyho, kteří se zase odvolávají na Kazinczyho, Bessenyiho a Csokonaieho.

O vztahu Máchovy a Erbenovy poetiky bylo už mnoho řečeno, takže by se nám zde nabízela velmi široké spektrum diskuze, která by přesahoval rámec mého příspěvku.

Nakonec by bylo nutné a důležité již uvedená díla a autory náležitě zpracovat, což bylo jen možné formou obsáhlého projektu, přičemž v tomto směru jsou studie Istvána Frieda nejzajímavější. Fried na druhé straně zdůraznuje, že bohemistickým a slovanským literárním vědcům ztrácejí určité souvislosti. „so war die Rede von der slawischen Barockwelt, vom barocken Slawismus oder von der slawischen Romantik, in denen derart gemeinsame Kennzeichen zu entdecken seien, die es woanders nicht gebe. Ungarische Forscher haben relativ früh darauf hingewiesen, dass die zum Beispiel als ‚echt slawisch‘ bezeichneten Züge in der ungarischen, von Fall zu Fall auch in der neugriechischen und rumänischen Literatur aufzudecken seien;| tak se mluvilo o slovanském barokním světě, o barokním slovanství nebo slovanském romantismu, v nichž je možné objevit tak očividné spojitosti, které jinde neexistují. Madarští vědci relativně brzy upozornili na to, že například jako „opravdu slovanské“ označené rysy v madarském kontextu, lze objevit též v novořecké a rumunské literatuře.(Fried 1996)

U Máchy dochází k jisté pseudoetymologizaci podle které „jinoch“ je příbuzný s „jinakost“ , tak že mladík vlastně ten druhý, ten cizí je. (Macura 2000, 81) Od Anastasia Grüna je báseň „Der Jüngling im Walde“, kde se tento romantický typ jako u Máchy ocitá v noci.

[8]

úplně jinak je pojata báseň Sama Chalupky „Junák“ , ve které „junací“ v lese kontrolují svoje zbraně, přičemž je vhodné vzít do úvahy, že ve slovenštině „junák“ znamená jak mladík tak i hrdina, což by byl jistý semantický rozpor. V srbštině a v chorvatčtině znamená „junak“ jen hrdina nebo rek, čímž semantika slovenského lexému  pole inkluduje jak význam v češtině tak v srbštině a chorvatčtině. Pro názornou ilustraci pozice a významu onoho „junáka“ v lese, bych chtěl rád přednést čtyři verše:

Tu sa junák víchrom z výšin hodil nadol;
ozvali sa lesy a krivodník padol;
ozvali sa lesy od junáckej zbroji:
tak, ľud môj, nech hynú nepriazníci tvoji! —

[9]

Tu sa junák víchrom z výšin hodil nadol;
ozvali sa lesy a krivodník padol;
ozvali sa lesy od junáckej zbroji:
tak, ľud môj, nech hynú nepriazníci tvoji! —

[10]

Z pohledu národního je Máchův „jinoch“ přímo postaven „junákovi“ Chalupky čímž lze právě na tomto typu charakteru nejlépe a jasně zobrazit ideologický protiklad mezi Štúrovci a maďarskou romantikou a Máchovou poezií . U Chalupky je „junák“ jednoznačně konotován, přičemž nelze mluvit o národním určení v užším smyslu, protože také jak u něho tak u Štúrovců všeobecně vzato, přechází ono Slovenské do Celoslovanského. (u Chalupky „slovenia“). Slováci se v poemu „Mor ho!“ srážejí s římským císařem, který táboří na břehu Dunaje. Přičemž jsou slovanští „junácí“ stejně jako u Máchy zcela cizinci, ale v úplně jiném kontextu.

„Pod tým hradom Riman—cár zastal si táborom:
belia sa rady šiatrov ďalekým priestorom.
Pokraj táboru sedí cár na zlatom stolci;
okol neho cárska stráž, tuhí to paholci;
a pred cárom družina neveliká stojí:
sú to cudzí víťazi, každý v jasnej zbroji“

„Tie krásne roviny,
túto zem vašich dedov dostane ľud iný.
A spúrne rody vaše pôjdu Rímu slúžiť,
strážiť nám naše stáda, polia naše plúžiť.
A junač vašu k mojim junákom pripojím,
a znej krajinám rímskym obranu pristrojím.“ (Mor ho!)

V souvislosti s charakterem junáka| Jüngling by bylo důležité se zabývat s poezií Károla Kisfaludyho, v jehož sebraných sbírkách se nachází báseň, která je z tohoto pohledu velmi důležitá..

[11]

V čem tedy spočívá Máchův význam pro středoevropskou literaturu? Ve třetím díle knihy Kapitola k české poetice Mukařovský podává obšírnou analýzu fonetické a semantické úrovně Máchova „Máje“, která může být výchozím bodem pro strukturální studie romantických textů. Přesto je překvapivé, že dosud jak ze strany germanistické tak ani ze strany finougristické toho nebylo využito; přičemž musím připustit, že se zde možná jedná o stav předběžný a neúplný. Oproti tomu ze strany slovenské literární vědy byly práce Mukařovského dále rozvíjeny, přičemž je obzlávště důležité poukázat na Mikuláše Bakošeho „Vývin slovenského verše“ a zároveň na zpracování Sladkovičeho-strofu, která zahrnuje jak ruskou tak i maďarskou poetiku. Z mého pohledu odhaduju, že je zde k dispozici ohromný ještě nevyužitý potenciál.

Literatura:  

Fried, István: Késettség, újítás, periodizáció a kelet-közép-európai romantikában. 33 OSZK 1981

Fried, István: Ungarisch-slawische „Wechselseitigkeit“ in der Literatur // (Hrsg.) Mácha, Karel: Das slawische Phänomen. Prag 1996

Gombala, Eduard: Recepcia diela K. H. Máchy a jeho romantická iniciativa na Slovensku, Slovenská literatúra 34, 1987, Nr. 1, 18.

Mácha, Karel Hynek: Holtak gondolata. Május. Mácha költő elkárhozása, mennybemenetele és titkos üzenetei. [Poéma kommentárokkal.] Kiad., a Május-értelmezéseket és a kísérőszöveget írta Efraim Israel. Társszerk. – –. Übers: Balázs Andrea, Bojtár Endre et alii Bratislava 2000. 257

Macura, Vladimír: Mácha versus Nebeský.// Schmid, H. (Hrsg.) Kapitel zur Poetik Karel Hynek Máchas. Die tschechische Romantik im europäischen Kontext. München 2000 

Schmid, H. (Hrsg.) Kapitel zur Poetik Karel Hynek Máchas. Die tschechische Romantik im europäischen Kontext. München 2000

Mukařovský, Jan: Kapitoly z české poetiky. Díl třetí. Máchovské studie. Praha 1948

Voisine-Jechová, Hana: Ohlasy lidových písní a subjektivní romantismus u Čechů a Slováků.// SLAVICA LITTERARIA 11. Jahrgang Nr. Brünn 2008