Michal Ajvaz: Cesta na jih

Excelentní vypravěč Michal Ajvaz (1949) předstoupil před čtenářskou veřejnost s novým, co do rozsahu nebývalým románovým dílem, které nazval Cesta na jih (552 strany). Jako obvykle se s v něm setkáváme s bohatě rozvětveným dějem; jeho skladba je v tomto autorově díle rafinovaně rozložena do dvojí podoby. První díl nese název Dva bratři a představuje složitou stavbu vyprávění, která se jakoby „zasunují“ do sebe vytvářejíce složitou vrstevnatou konstrukci. Základní vrstvou je rovina Vypravěče v první osobě, který se za pobytu v malém letovisku na jižním pobřeží Kréty náhodou seznámí s mladým mužem Martinem; ten mu vypráví o události vraždy, jejímž svědkem se stal při představení kuriózního baletu inspirovaného filosofickým spisem, Kantovou Kritikou čistého rozumu. Již sama absurdní představa o spojení specifické formy uměleckého projevu, v níž se hudba propojuje s tanečním pohybem, s dílem vysoce abstraktním, jakým je proslulý Kantův spis, navíc umocněná tím, že Ajvaz dokáže tuto představu verbálně realizovat názorným popisem představení, připravuje čtenáře na neobvyklé zážitky.

Těch se mu v dalším postupu vyprávění dostává vrchovatou měrou. Úvodní líčení kriminální události totiž otvírá vstup do příběhu s tajemstvím, ve kterém vystupují dva nevlastní bratři, Tomáš a Petr Kantorovi, jeden umělec živící se jako tramvajový dispečer a druhý úspěšný podnikatel. Zápletka spočívá v tom, že obětí vraždy při baletním představení je Petr, ale Vypravěčův společník Martin se v souvislosti s touto záhadnou událostí dozví od Kristýny, někdejší družky Petrova bratra Tomáše, že i ten skončil tragicky. Jeho mrtvola se totiž našla na pláži jednoho z ostrůvků nedaleko tureckého pobřeží. Kristýna a Martin se posléze rozhodují přijít na kloub tajemství násilné smrti obou bratří, především Tomáše, na základě stop naznačujících souvislost obou událostí.

První díl Ajvazovy encyklopedie příběhů však nejprve předvádí v podání Martinově obsah románu, který napsal Tomáš. Tu se propadáme do vrstevnaté struktury fikčních světů. Jeho první (v rámci románu ovšem již druhou, protože první vrstvu tvoří vyprávění Martinovo) sférou je fantomatické město Parka, kde žije mladý vysokoškolský pedagog Marius. V tomto městě se rozmáhá ideologický vliv imaginární mytické kultury domnělých dávných obyvatel Parky, Lygdů, a tento vliv přerůstá posléze v bojovný kult probouzející ve společnosti konflikty. Při jedné z demonstrací se Marius blíže seznámí se studentkou Riitou, jež ho již dříve zaujala svou výjimečností. Ajvaz posléze přivádí Maria k Riitiným prarodičům, lékaři Hectorovi a jeho ženě Helle.

Tu se rozvíjí další fabulační vrstva; v ní Hector vypráví své ženě, která za výjimečných okolností oslepla, příběh z imaginární země Floriany, v němž významnou roli hraje syn liberálního vůdce odboje proti diktátorovi Fernando Vieta. Ten v době své internace v době nesvobody vytvoří kuriózní dílo – román Zajatec, jehož písmena tvoří zohýbaný drát (Fernando totiž v internačním táboře neměl možnost psát). Po pádu diktátora je „drátový“ román náhodou objeven na mořském dně a po zásahu Fernandova otce, prezidenta osvobozené země, je rekonstruován a vydán tiskem. Vzniká tak další fabulační vrstva, kterou představuje děj Zajatce, ve kterém ke slovu přicházejí parodie kýčovitých schémat a klišé amerických dobrodružných a fantastických filmů.

Když čtenář pronikne touto vrstvou, čeká ho ještě pokračování životního příběhu Hectorova, jeho románek s architektkou Sylvou, realizující ve svých projektech Hectorovy románové prostory, jenž pokračuje čapkovskou epizodou setkáním Hectora s tajemným stařečkem a politickým převratem v Parce inspirovaným Hectorem, aby získal zpět někdejší byt pro umírající architektku Sylvu. Hectorův příběh končí příchodem Maria s Riitou k Sylvinu loži. To je poslední epizoda divokého děje románu Tomáše Kantora vyprávěného Martinem. Zde se vracíme do první fabulační vrstvy; v ní se čtenáři nabízí dalších 270 stran druhého dílu, jenž má název Města a vlaky.

Má ovšem zcela odlišnou strukturu; formálně se shoduje s předchozím Ajvazovým románem Prázdné ulice. Je budován na principu cesty za rozluštěním tajemství (v daném případě smrti Tomáše Kantora). Podniká ji Martin s někdejší Tomášovou družkou Kristýnou. Sledujíc náhodné indicie a stopy (emblém lygdské lastury objevující se v nejrůznějších souvislostech: na obraze maďarského malíře, na italském žvýkacím bonbonku atd.) putuje naše dvojice z Bratislavy přes Budapešť do Lublaně, odtamtud do Itálie a posléze až na ostrov Mykonos, kde konečně dospěje Kristýna s Martinem k vysvětlení záhadné smrti obou bratří.

Cesta poskytuje Ajvazovi dvojí možnost slovesného projevu: kombinaci barvitých popisů cizokrajných prostředí (s nimi jsme se mohli setkat také v prvním dílu, ovšem tam měly ryze imaginární povahu, kdežto zde jde o takřka cestopisná znázornění krajin aktuálního světa) s fantaskními fabulačními asociacemi, do nichž opět místy pronikají prvky parodie americké filmové kýčovitosti à la James Bond (epizoda s Johnem Windem). V druhém díle k tomu přistupují i logické konstrukce připomínající romantickou poetiku Poeovu. Autor však protkává své fabulační orgie ještě dalšími prvky, v nichž se vedle popisu, narace a logické kombinace prosazují také rysy filosofujících úvah známých z jeho knihy Příběh znaků a prázdna; na řadě míst se objevují myšlenky o vzniku příběhů z prázdna, o šumu prázdna, který doléhá na tvůrce příběhů, o oddenkovité (rhizomatické) struktuře souvislostí, jakou příběhy vytvářejí nebo konečně o tvůrčí touze zachytit nekonečnou spleť příběhu v díle-síti. Tu všude se nejen setkáváme s uměleckými reflexemi psaní příběhů, nýbrž i se způsobem myšlení, jaký ovládl intelektuální svět postmoderny (nikoli náhodou se myšlenka o díle-síti objevuje také u literární teoretičky a spisovatelky Daniely Hodrové).

Čtenář, jenž podlehne droze fabulační kreativity, jaká při psaní tohoto díla ovládla autora, se nepochybně s rozkoší propadne do vrstevnatých i kontinuálních fikčních světů a příběhů, do světů barvitých popisů i napínavých vyprávění. Zbývá však otázka, s jakým výtěžkem se z této propasti světů a příběhů vrátí – zda obohacen o poznání sebe v jiném, nebo pouze pobaven inteligentní hrou fikce.

Aleš Haman

Vydal Druhé město, Brno 2008