Jsem průhledná: je do mě vidět ze všech stran.../Ich bin durchsichtig, man kann in mi

Už ta adresa je zvláštní - pražská ulice se jmenuje V Horní Stromce. Stromek ano, ale stromka, ve stromce? Lehce bych uvěřil, že podivné jméno vymysleli Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou. Ta se ale jen směje, sama netuší, jak jméno vzniklo. Prý se někdy zeptá v Ústavu pro jazyk český. Předběhl jsem ji. Ale mnoho jsem se nedověděl: Ulice V Horní Stromce je pojmenována podle bývalé hospodářské usedlosti Horní Stromka.

V pokoji na stolku je připravena láhev modrého portugalu z Kobylí, vývrtka a dvě sklenky. „Ten portugal měl rád Hiršal, ale mně jen malinko!" říká Bohumila Grögerová.

Našimi tichými společníky jsou všudypřítomné knihy a obrazy. Z jednoho na nás shlíží mladý Josef Hiršal. Svého přítele namaloval v roce 1953 Kamil Lhoták. Dá se říci, že shlíží? Spíš se dívá k oknu...

Vaše zatím poslední básnická kniha Rukopis je silnou, působivou a velmi otevřenou osobní výpovědí. Jak rukopis Rukopisu vznikal?

Povlovně, v od roku 2006 do roku 2008, současně s mou stále se prohlubující ztrátou zraku, která byla překvapivá a deprimující. Vždycky jsem byla zvyklá hodně číst, byla jsem až posedlý čtenář, a najednou jsem číst nemohla. Byla jsem zvyklá psát, a to mi taky nešlo. Něco jsem napsala a nemohla to po sobě rozluštit. Proto jsem musela začít psát velkými tiskacími písmeny. Dostávala jsem se v textu do situací, kdy jsem nevěděla, kam dojdu. Musíte se vrátit a nevíte kudy, nevíte, kde jste. Některé motivy se opakovaly, vracela se mi Božena Němcová, přicházely i podivné přízračné ženy, které vypadaly jako já. To bylo velice nepříjemné.

...........