Wernisch, Ivan

Básník Ivan Wernisch se narodil 18. června 1942 v Praze, jeho synem z prvního manželství je básník Michal Wernisch vulgo Ewald Murrer. Absolvoval Vyšší průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech (1959), prošel řadou manuálních zaměstnání (uklízeč na petřínské rozhledně, betonář vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, reklamní agent, noční hlídač autoparku aj.). Za normalizace připravil stovky pořadů o české a světové poezii pro Československý rozhlas, v letech 1990–1999 byl redaktorem Literárních novin, poté spolupracoval s brněnským nakladatelstvím Petrov (do r. 2005) a pražským antikvariátem Ztichlá klika. Od roku 1998 je redaktorem pražsko-příbramské Edice současné české poezie. Věnuje se uměleckému překladu (P. Klee, P. van Ostaien, H. Sachs, A. P. Čechov ad.) a ediční činnosti (uspořádal mj. Teorii spolehlivosti Ivana Diviše a tři antologie z tvorby „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ českých básníků 17.–20. století); řada jeho básnických textů byla zhudebněna (Plastic People of the Universe, M. Chadima, P. Skoumal, C & K Vocal ad.), některé zfilmovány (A. Klimt). Příležitostně se věnuje koláži. Žije v Praze.

Poezie Ivana Wernische, v současnosti nejčtenějšího a snad i nejpřekládanějšího českého básníka, vyrostla z dozvuků avantgardy, které formovaly celou novou básnickou generaci první poloviny 60. let minulého století – poezii Pavla Šruta, Jiřího Gruši, Antonína Brouska nebo nedávno zesnulého Petra Kabeše. Optimismus, vitalitu a barevnost prvorepublikové tvorby autorů poetismu, Biebla, Nezvala nebo Seiferta, ale i proletářské poezie, především Jiřího Wolkera, však s odstupem tří čtyř desítek let tlumily motivy skepse, únavy, tragického životního pocitu – Wernischův debut z jedenašedesátého roku, Kam letí nebe, je sbírkou hravosti, ale i smutku, vzletu, který se vzápětí mění v ikarský pád. Zatímco Kabeš z tohoto výchozího bodu ukročil k radikálnímu experimentu, hermetické citační koláži, zatímco Brousek propadl rýmovanému vzteku a sebezničující deziluzi, zatímco Šrut couvl k tvorbě pro dětského čtenáře, Wernisch unikl do snu, do halucinantní krajiny absurdního výmyslu, groteskních vizí situovaných do cizích, exotických krajin a dávných časů, kořeněných jazykovou brilancí stejně jako jazykovou a situační komikou. Pro knížky Zimohrádek, Těšení, Dutý břeh anebo Loutky, které v průběhu 60. let vydal, „je příznačné opojení obrazností, živelná radost z pojmenovávání fantaskních představ, přerůstající až do litanického zaříkávání, které v osvobodivých ornamentech, využívajících principů opakování slov a slovních spojení, obkružuje základní motivy cizoty, úzkosti, prázdnoty a vzdoru,“ napsala o básníkovi literární vědkyně Milena Vojtková. Už od 60. let tak ve Wernischově tvorbě krystalizují dvě polohy, které se budou nadále prolínat a mezi nimiž bude vznikat permanentní napětí až do současnosti: linie groteskní, napájející se především z očistného pramenu dada, vnášející do veršů prvky absurdní komiky, persifláže a autorovy oblíbené mystifikace, a linie expresionistická, heymovsko-traklovská, posedlá zmarem a smrtí, drcená osobním smutkem a deziluzí ze společenských poměrů. Zatímco v 70. a 80. letech převažoval tón absurdní a nonsensový (viz mj. osmisetstránkový svazek Blbecká poezie, shrnující autorovu samizdatovou tvorbu), tón porevolučních básníkových textů je pochmurnější, rezignovanější, přichýlený ke konci, zániku, smrti (sbírky Proslýchá se, Cesta do Ašchabadu, Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech, Hlava na stole aj.). Přičemž, jak poznamenává Vojtková, jeho tvorbě po roce 1989 „dominuje důraz na samotný komunikační akt, snaha oprostit text od významové zatíženosti ve prospěch formální čistoty sdělení“. Wernischovo dílo je v řadě ohledů ukázkou postmoderní literatury: polemizuje s žánry a přivádí na svět jejich nápadité variace (mj. parodie deníkové literatury v titulu Pekařova noční nůše nebo Růžovejch květů sladká vůně), mystifikuje a rozpouští se do mnoha hlasů (např. postava Václava Rozehnala a jeho sbírka Z letošního konce světa), bezostyšně si vypůjčuje, nepřiznaně cituje, parafrázuje a integruje úryvky z rozmanitých cizích děl, čili „překrádá“ (Beránci vlci, Frc), stejně jako hravě pluje ve vodách folkloru, prostonárodních písní, i vysoké, kultivované poezie, filosofických maxim, aforismů, drobných próz, reflexí vlastní tvorby a tvorby vůbec – zdatně a invenčně si kdykoliv osvojuje libovolný žánr i styl.

Bibliographie:

Kam letí nebe Mladá fronta 1961 Čeština

Těšení Mladá fronta 1963 Čeština

Zimohrádek Československý spisovatel 1965 Čeština

Dutý břeh Mladá fronta 1967 Čeština

Loutky Československý spisovatel 1970 Čeština

Zasuté zahrady Rozmluvy 1984 Čeština

Žil, nebyl Poezie mimo domov 1988 Čeština

Včerejší den Mladá fronta 1989 Čeština

Frc Československý spisovatel 1991 Čeština

Ó kdežpak Práce 1991 Čeština

Doupě latinářů Petrov 1992 Čeština

Zlatomodrý konec stařičkého léta Český spisovatel 1994 Čeština

Pekařova noční nůše Petrov 1994 Čeština

Jen tak Aulos 1996 Čeština

Proslýchá se Petrov 1996 Čeština

Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové Petrov 1997 Čeština

Z letošního konce světa (pseudonym Václav Rozehnal) Triáda 2000 Čeština

Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (editor) Petrov 2000 Čeština

Lásku já nestojím BB Art 2001 Čeština

Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún Petrov 2001 Čeština

Půjdeme do Mů Mladá fronta 2002 Čeština

Blbecká poezie Petrov 2002 Čeština

Lepě svihlí tlové (editor) Petrov 2002 Čeština

Růžovejch květů sladká vůně (Virtuos na prdel) Petrov 2003 Čeština

Píseň o nosu (editor) Petrov 2005 Čeština

Hlava na stole Edice současné české poezie a Petrov 2005 Čeština

Býkárna (s M. Ohniskem a M. Šandou) Druhé město 2006 Čeština

Quodlibet (editor) Druhé město 2008 Čeština

Kdo to čte, je prase (editor) Paseka 2008 Čeština