Příběh partyzána jako syžet socialistického realismu

Příběh partyzána jako syžet socialistického realismu

Umělecké texty, v jejichž centru se odehrává partyzánský příběh, nelze přípočitat k jadru kanonizovaného socialistického realismu. Avšak i v této literatuře se vyskytují motivy socialistického realismu. Chtěl bych jsem předložit přesný rozklad syžetu exemplářského díla, který jsme prováděli se studenty na komperatistice Vídeňské univerzity v letním semestru. Zvolený román je Smrť sa volá Engelchen od Ladislava Mňačka, vydaný v roce 1959.

Nejdříve k pojmu partyzán. V němčině figuruje též pod názvem Freischärler nebo ve španělštině guerillero, přítom bylo příznačné v době válek na teritoriu bývalé Jugoslávie, že německý tisk vykopaval už zapomenutý výraz „Freischärler“, aby se vyhnul pojmenování partyzán. Vyjasnit přičiny tohoto fénomena je vděčný úkol žurnalistiky a komunikačních věd.

Nejdříve několik slov k pojmu partyzán, jak jej zpracoval Carlo Schmitt a poté se budeme zabývat analýzou syžetu vzpomínaného románu. Na to se pokusíme o perspektivu použití výsledků rozboru syžetu pro další vypracovaní teorie partyzánské literatury v kontextu socialistického realismu a mimo ni.

Teprve v moderních formách organizací po Francouzské revoluci se může vyskytnout partyzán, poněvadž regulárno v podobě armády – zejména v podobě Napoleonké armady - existuje nejdříve od té doby. Partyzán oproti tomu bojuje neregulérně, mimo rámec řádného vedení války. Z tohoto důvodu se asi nepokládal partyzánský příběh – pokud jsem dostatečně informován – v sovětské literatuře jako kanonizovaný druh socialistického realismu. Postřednictvím všeobecné branné povinnosti se staly všechny války válkami národními. Po zrušení všeobecné branné povinnosti, které v současnosti probíhá v Evropě, však ztratí partyzán svého soupeře a tím i zároveň svůj rámec. To se potvrdilo v době válek na území bývalé Jugoslávie. Možná proto nebyly bojující strany označovány jako partyzáni.Na druhé straně vznikají státy nebo státupodobné útvary až po ukončení válek a poté legitimují bojující jednotky. Buď jsou legitimovány pomocí třetího anebo získají svou legitimaci vlastní silou. Bojující jednotky se mohou již před vznikem příslušného státu anebo před získáním legitimity, nazývat armádou, jako to bylo v případě UÇK. Neboť partyzán ztratil svůj framework – ve Spojených státech neexistuje branná povinnost a tím neposkytují ono regulérno státní armády, jak ji chápe Carlo Schmitt, nemůže již partyzán existovat. Přesto existují protivníci, kteří vystupují proti těmto profesionálním armádám, které jsou pak ale nezávisle na svých organizačních formách označovány jako teroristické. Dnešní době odpovídající pokračování partyzánské literatury by bylo tedy teroristickou literaturou pozdního občanského realismu vulgo postmoderny. Pokud by Stalin zařadil partyzána do svého vedení války, udělal by z něho něco regulérního. Proto také mluví Carlo Schmitt o novém stádiu partyzánství, na jehož počátku nestojí Stalin, ale Mao Tse-tung.

Druhá zvláštnost, kterou zde Schmitt zdůrazňuje, je politická povaha partyzána. Partyzán je členem strany, je nutné ale poznamenat, že není jedno jaké. Ačkoliv nemusí být za každou cenu levě orientovanou, komunistickou či socialistickou, jak se potvrdilo u ukrajinských a litevských partyzánů, kteří bojovali na území sovětského svazu po roce 1945. Přesto je tento jév, jévem zvláštním. Politická příslušnost je i pro teroristy charakteristickou – což je odlišuje od kriminálníků, piratů a zlodejů. Ačkoliv poslední pomenovaný muže politického charakteru nabýt, jak ukazují Jánošik, Grassl a Robin Hood, přičemž jsou většinou jejích osoby mytologizovány, což je v připadi partyzánů jevem spíše řídkým a v případí teroristů ještě nepříhodí. Nejspíš bychom potřebovali vedle Schmittovy partyzánskí teorie, ještě teorie o loupežníků. Politický charakter je tedy i u teroristy ačkoliv zde může být politická orientace pohybovat od extrémní pravici až do extrémní levici; spachatele atentata na World Trade Center nelze ale politicky zařadit, ačkoliv tyto jijich konání bylo zcela politicky motivováno.

Třetím znakem partyzánství je pro Carla Schmitta stupňovaná mobilita aktivního boje. (Schmitt 1963, 23 u. 26) Mimo to Schmitt zdůrazňuje telurickou povahu partyzána, v rozporu s piráty, námořními lupiči, kteří avšak v rozporu s partyzány nebojují za vyšší ideu. Schmitt srovnává také partyzána v jeho nereguléritě s ponorkami, které byly v první světové válce něčím novým a britským námořníctvem označovány za neregulérní válečné zbraně, což ale nic nemění na telurickém charakteru partyzána. Zde se zdá, že se Schmitt nechal ovlivnit mrtvou metaforou, která označuje ilegálníka jako ponorku. Tato telurická povaha partyzána možná nabývá hlubšího význam v souvislosti se skutečností, že Morava a Slovensko jsou vnitrozeměmi. Carlo Schmittovo tvrzení je relativováno faktem, že jugoslávští partyzáni přepadávali /ukořisťovali/ lodě, které pak využívali jako válečné. Na druhé straně existovali také mezi piráty mytologizované osobnosti podobné Janošíkovi, kteří bojovali za svobodu a spravedlnost, zmiňme se alespoň o jednom – o Störtebeckerovi.

Obyvatelstvo je přímým spojencem partyzánů proti okupantské moci. Pokud je civilní obyvatelstvo národnoprávně chráněno, tak, je zároveň chráněn i partyzán. [Jak to ale vypadá v případě teroristů? Teroristé bojuji proti okupantům jak se ukáže v Iráku a Izraelu. Zároveň jsou ve veřejném diskursu považováni za nebezpečí pro civilní obyvatelstvo. Jsou opravdu nebezpeční oni anebo víc chybící solidarita a spojení s obyvatelstvem? Typická je pro dnešního teroristu jeho všednost až šosáctví a fakt, že nezastupuje zájmy lidu, přestože má své politické přesvědčení. Možná, že dnešní terorista je produkován znesolidarizovanou společností a ne teprve ideologií osy zla. (s. Schmitt 1963, 32)

Na rozdíl od rakousko-uherské armády, která zakusila partyzánské války na Balkáně a měla reglement pro vedení malé války, neoplývala prusko-německá armáda žádnými zkušenostmi. Neboť rozlišovala jasně jen mezi brannou mocí a civilem, byl pro ni partyzán bojující neregulérně zločincem, kriminálním živlem, jehož potírání formou „zastřelení, uvězněním až po ničení celých obcí, bylo nutnou obranou.“ K diskuzi, která vznikla v rámci výstavy zločinů německého wehrmachtu, by po přečtení Schmittových tézí vůbec nedošlo, protože německé válečné zločiny nemohou být redukovány na zločinnou SS a hodný wehrmacht (ačkoliv za zločiny je zodpovědná SS, ale na chybějící připravenost k boji s neregulérním soupeřem.Což znamená, že každá přísně organizovaná regulérní armáda reaguje nepřiměřeně na ozbrojený civilní odpor. (Schmitt 1963, 39) Čehož je důkazem boj Izraele proti Hamasu, neboť Hamas nebyl pro Izrael regulérním protivníkem a tím byla otevřena cesta válečným zločinům proti civilistům. Německý wehrmacht uzákonil 6.5. směrnice postupu proti potírání partyzánského živlu, které byly také anglickou stranou uznány za výborné. (Schmitt 1963, 43) K tomu jen na okraj. Ustaly tím válečné zločiny wehrmachtu? Schmitt parafrázuje Lenina: „[...] die von der kommunistischen Zentrale gesteuerten Partisanen sind Friedenskämpfer und ruhmreiche Helden; [...]“ (Schmitt 1963, 55)

Partyzán mění tvář války. Fronta již není místem děje a nepřátelské území není postupem fronty dobýváno, ale zázemí, ono již dobyté území se stává dějištěm boje.Tím se výsadkáři strukturálně svým charakterem podobají partyzánům, ale pak také i bombardování civilního obyvatelstva má podobný charakter (již zmíněné ponorky oproti tomu neoperují na okupovaném území). Ne nadarmo se stávají výsadkáři, kteří byli vysazeni na nepřátelském území, jádry partyzánských buněk. Tento posun prostorové představy, jak ji nazývá Carlo Schmitt, jsme také v našem rozboru zachytili a dále rozvili. (s. Schmitt 1963, 72) Schmitt se krátce také zmiňuje o teroristovi, což zákonitě neznamená, že terorista nutně nahrazuje partyzána. „Wenige Terroristen genügen, um große Massen unter Druck zu setzen.“ (Schmitt 1963, 76) Byli tedy spíše narodniki v 19. století v Rusku předchůdci moderních a postmoderních teroristů.

Partyzán potřebuje mocného třetího partnera, nejen k dodávání zbraní a strojů, ale též ke své legitimaci pomocí jeho již existujícího regulérna (Sovětský svaz a v jistém smyslu také spojenecké armády v případě slovenských partyzánů) anebo získají svoji regulérnost vlastní silou, jak tomu z určitého pohledu bylo u jugoslávských partyzánů. Tohoto uznání Sovětským Svazem, USA a Velkou Británií také dosáhli partyzáni Slovenského Národního Povstání. (Krekovič/ Mannová/Krekovičová 2005, 201f.)

Při rozboru syžetu jsme se se studenty opírali o Lotmanovu tézi motivu a charakteru. Při zkoumání románu „Smrť sa volá Engelchen“ je smysluplné nejdříve načrtnout jeho topografickou strukturu. Dochází tím k jasnému rozdělení na civilní a vojenský svět, ačkoliv onen vojenský svět zahrnuje nejen nepřátelský prostor, ale i ten partyzánský. Partyzánský prostor představuje na jedné straně les a na druhé svět samot (kopanici), přičemž jsou tyto světy jasně odděleny. Tento základní protiklad civilní svět & svět vojenský zezvláštňuje motivy románu, které jsou úzce spojeny s hlavními postavami románu Voloďou a Martou. Pro recipienta byl tedy onen první, civilní svět, po vydání románu, s jeho světem identický respektive jemu blízký, přičemž onen vojenský svět, který byl již několik desítek let vzdálen, působil exoticky. Hrdina románu se pohybuje ve dvou úrovních vyprávění. Ve vyprávěné době bojů byl vojenský svět určujícím, dominantním, čímž působí jeho setkání s Martou v civilním světě až neskutečně. Na druhé straně je děj postaven do rámcového děje a vyprávěn z nemocničního pokoje, který zde představuje civilní svět, takže onen vojenský svět působí na posluchačku, sestru Elišky, exoticky, a tím je její prostorové chápaní stejné jako prostorové chápaní poválečného čtenáře. Tak může být struktura románového toposu krátce načrtnuta. Tím se stává prostorová struktura podle Lotmana jazykem, který popisuje neprostorové relace. Zároveň se tím rozšiřuje Carlo Schmittův model, nejen že partyzáni mění zázemí na bojový prostor, ale tento je pak ještě nově strukturován a rozdělen na vojenské území, kde operují partyzáni, do něhož spadají i les a civilní svět ovládané okupanty, a které partyzáni jen zřídka vyhledávají, např. pokud chtějí najít a zlikvidovat zrádce. Marta jako jediná postava románu přebíhá z jednoho světa do druhého, tedy v obouch světech žije a plní v každém z nich určité funkce, jako důstojnická prostitutka a partyzánská informantka, při-čemž dominuje její druhá funkce. Zde se již ukazuje, že vedle rozboru motivu je také potřebný rozbor relací charakterů a osob, které nejen úzce souvisejí s motivy, ale také s topo-sem. Lotmann to nazývá modelující funkce uměleckého prostoru v textu.

Jednotlivé motivy mohou být přiřazeny paradigmům, přičemž u typologie motivů jsou již v paradigmech zahrnuty. Jen tak může být vytvořena paradigmatika a syntagmatika partyzánské literatury. Lze tak přiřadit první motiv našeho textu Částečné ochrnutí po střele do páteře paradigmu Zranění nebo Těžké zranění. Po rozboru syžetu by bylo důležité zjistit, jak dalece jsou jednotlivé textové roviny navzájem propojeny. Co to konkrétně znamená, když v jednom z motivů v románu „Smrť sa volá Engelchen“ se objevují signifikantně německá a ruská slova?

Co je tedy v partyzánské literatuře událostí a co nestojí za zmínku? V našem románu je v jednom z motivu zmínka o autobusu plném dělníků. Ale o tom kam míří, jakou práci vykonávají se nedozvídáme nic, protože motivem je „Přepadení německé hlidky “ , a činnost dělníků není událostí. Toto vynechávání motivů se stává teprve tehdy znatelným, srovnáváme-li partyzánskou literaturu s jinými žánry – s vývojovým románem nebo budovatelským románem. A též to co stalo nebo je s bývalým Eliščiným milencem, není v románu událostí. Nebo také co se stalo s matkou hrdiny románu ve vyprávěném čase událostí není v textu událostí.

Přejděme k výkladu syžetu, který jsme podle jednotlivých kapitol rozdělili na jednotli-vé motivy. Základní rozdělení je na dvě linie syžetu, přičemž první představuje léčebný pro-ces hrdiny a zároveň rovinu vyprávěného času, zatímco druhá představuje válečné události a tím i pohled do minulosti. Tedy se nejedná o jednoduché rámcové vyprávění, nýbrž rámec samotný je rovinou syžetu. Ale pohledem do minulosti jsou také hodnocení určeny. Tímto způsobem ztrácí protagonistka Marta své tajuplné a zároveň obdivuhodné kouzlo, které ve válečném syžetu vlastní.

Syžetový řetězec v této formě byl načrtnut jedním ze studentů, Florianem Müllerem, přičemž jsme společně analyzovali kapitolu po kapitole. Linie syžetu, která představuje léčebný proces a rovinu vyprávění je označena žlutě. Motivy, které popisují mimoliterární dění, jsou vyznačeny modře. Rozdělení motivů, které popisují partyzány a ty, které popisují okupanty jsou doplňkem samotného studenta.

Určité motivy se stále opakují jako např. Příjezd, rozloučení, darování, pronásledování, výslechy, disciplinární opatření, uvěznění a zastřelení. Často se realizuje motiv a reciproční motiv, což je samozřejmě možné shrnout pod jeden motiv. Například uvěznění / propuštění nebo zastřelení / udělení milosti. Naproti tomu jsou rozloučení a příchod komplementárními pojmy,které nelze sloučit do jednoho motivu.

Partyzánská literatura, partyzánský román tedy nepatří do standardního repertoáru socialistického realismu jako budovatelský román, který byl nejdůležitějším syžetovým typem. Vedle budovatelského románu existuje dalších pět základních syžetů nebo masterplots: historický román, román o zasloužilém intelektuálovi nebo vynálezci, válečný nebo revoluční román, padoušský nebo špionážní román a román o Západu. Podle Katariny Clarkové obsahují všechny romány jistý proces uvědomění, což znamená, že si hrdinové uvědomí svou třídní příslušnost. Dále v každém románu se vyskytuje hlavní úkol. Což nám samozřejmě připomíná strukturu pohádek. Tento úkol spojuje partyzánský román s jinými romány socialistického realismu, v němž je onen úkol roztříštěn na jednotlivé úkoly; s cílem osvobodit vlast od okupantů. V historickém románu se jedná o leadership a politické zrání. (Aleksej Tolstoj, Petr Pervyj; V. Kataev, Beleet parus odinokij). Román o čestných intelektuálech se velmi přibližuje budovatelskému románu, jeho úlohou je něco objevit, boji hrdiny se škůdci či s nepřáteli pravdy je poskytnuto více prostoru než bojům s praktickými problémy nebo přírodními živly. Zbylé tři základní syžety jsou méně zschematizovány. Všeobecně řečeno, příliš všeobecné, revoluční román spojuje morální a politický růst s plněním úkolu. Román o padouších a román o Západu obsahují neúměrně mnoho negativní látky. Přes to mají většinou kladného hrdinu – klíčový pojem socialistického realismu – který je připraven k boji s nepřítelem – se západní dekadencí. (s. Clark 2000)

Některé základní motivy budovatelského románu lze také konstatovat v modifikované podobě u partyzánských románů. Přitom se orientujeme navzdory výhradám na Clarkovou, poněvadž používá jinou terminologii. Jednou je to příchod v novém prostředí, tedy v partyzánském románu u partyzánů. Zadání úkolu a jeho úspěšné splnění. V Mňačkově románu tomu odpovídá první příkaz, předat dopis v druhé kapitole. Diferencí v četných motivech, které ale nevedou ke konečnému vítězství, chybí tomuto románu ono splnění velkého úkolu – zvítězit nad okupanty. Tento jev lze také pozorovat u jiných partyzánských románů např. Italo Calvinos „Il sentiero dei nidi di ragno“, kde syžet směřuje ke zrušení oddílu. V románu „Smrť sa volá Engelchen“ není vědomě konec války radostnou oslavou, a je v syžetu umístěn na začátek první kapitoly.

Pro další vývoj teorie partyzánské literatury jako součásti socialistického realismu a mimo něj, by bylo důležité další rozsáhlé zkoumáni celkového korpu partyzánské literatury. Při čemž může rozbor syžetu vycházet z toho zde předloženého příkladu a akumulujíce rozvíjet syžetové teorie partyzánské literatury.Tím jsme se snažili o skromný příspěvek k rozvoji teorie partyzánské literatury a její umístnění do kontextu socialistického realismu.

Překlad Mag.phil Pavlína Amon

Literatur

Katarina Clark, The Soviet Novel. Bloomington and Indianapolis 2000

Eduard Krekovič/ Elena Mannová/ Eva Krekovičová, Mýty naše slovenské. Bratislava 2005

Ladislav Mňačko, Smrť sa volá Engelchen. Bratislava 1959

Ladislav Mňačko [dt. Übersetzung Hans Gaertner] Der Tod heißt Engelchen. Wien 1962

Carl Schmitt, Theorie des Partisanen. Berlin 1963