Ohne Namen - eine Auswahl der Gedichten von Lenka Daňhelová

Lenka Daňhelová

Sám v Arles

Tvůj pokoj je prázdný všechna ta žluť

vysmívá se mé bolesti

Jsi vypočitatelný přesný krásný a

hlavně jinde Od nynějška vždy jinde než já

Těžký je život s třtinou zmítanou větrem

pochybnostmi a já jsem

Naháním strach myslíš si že jsem zešílel ne

ještě ne, Paule, ještě ne

Neunesu Už neunesu být sám

Bojím se sám sebe všeho co bych mohl

co nebude Mám tak málo času,

tak málo času a tolik vášně v sobě Ne, není

to zloba Proč jen to

nevidíš Jak to žes nevěděl, ve chvíli

kdy se rozejdeme, jsme ztraceni a

říkej si co chceš mně už smrt čouhá z očí

Tu svoji tam máš taky A nikam se jí neschováš Všechny

ty cizokrajné ostrovy kam prcháš

jsou příliš blízko, příliš blízko, Paule

Spolu jsme mohli všechno Každý zvlášť nepřežijeme

A tvůj předstíraný klid Tvá blahosklonná povýšenost

Nic na tom nezmění Utíkej si kam chceš

Paul Gauguin

Tak co, námořníku, divochu věčně na číhané

věděl’s to, prostě jsi věděl, že se promaluješ

k nesmrtelnosti Jenže

co s ní, když život tolik bolí

všichni si osobují právo hodnotit tvou zištnost

jenom skrz to, že si tě Vincent vybral

a pak se ti před očima zbláznil Jenže

jak si představit pomalé umírání hladem zimou Kolikrát

je třeba vynechat večeři a vyjít na procházku bez čepice

Je to nespravedlivé Navěky už bude

tvé jméno spojováno s chladem

Přes to, že pravý chlad je Mette Až do její smrti budeš

v kolonce Má dáti

Přes to, kam až se propalují tvé ostrovanky

Přes zlato jejich těl a horkou krev

Poslední obraz ostatně

svědek tvého pomalého odcházení Jež uzavřelo

těch posledních zpackaných pár let

Je zasněžená bretaňská krajina

Suchomastští milenci

od rybníka pod zámkem

po cestě rozbité

uvyklí sobě

že krok

nebylo třeba srovnávat

ruku v ruce

jistotu v očích

že všechno bude jiné

než to znají

všechno se plížilo

jim za patami

***

když jsme běhaly

ovinuté záclonou víly

vypadají jak desetileté holky

netušily jsme

že ta zahrada nám nepatří

nenapadlo nás

že ona už umírá

že on se bude ještě několik let

ptát proč nebyl první on

otázky odpovědi

bezradnost ve vzduchu někde

mimo nás

kdy to dětství skončilo –

Zadaní

Všude jsou vyhnanci

Když sedí v hospodě příliš

dlouho Mžourají na sebe

opile Přihlouple se na sebe

usmívají S tolika vínem v krvi

raději nemluví Bojí se

odejít protože žádný domov

není ten jejich

Zbývá se ukrýt v nějakém

ušmudlaném hotelovém

pokoji prokouřeném tisíci

cigaret v době před

nimi Páchnoucím úzkostí

Přemýšlet co je na sobě

přitahuje Vždyť tolik spěchají

do sprchy zapálit si schovat tělo

pod dekou Jenomže s kým tedy

Jak jinak osedlat tu vášeň

obrácenou k tomu co chybí

její bolest

podobenství staré feny

její rostoucí nádor na mléčné žláze

připomíná nám vlastní smrtelnost

způsob jak tiše prožívá bolest

naše selhávání

když zlehka našlapuje v právě napadaném sněhu

a otáčí se žádostivě k městu

cítíme vlastní strach z neznámého

způsob jak žere vášnivě vylizuje misku

je naše lpění na životě

taky tak šílené

její bolest

možná že u té vody

se objevila poprvé

navenek ještě nebylo nic znát

***

čímpak se liší

její bolest od tvé

snáší ji lépe

než ty pouhé pomyšlení na ni

můj den je plný otázek

a jestli tedy Bůh je

a není ani ve mně

ani v tobě

ale v tom prostoru mezi námi

je tou vzdáleností

proč ho necítíme

začneme ho vnímat

když vystoupíme ze sebe

můžeme posunout hranice

svých těl?

svého vědomí?

a kde při tom všem je její Bůh

a proč dopustí její utrpení

má oči? a jsou taky psí?

a Bůh té kachny, co jsme

včera snědli se zelím

je? a kde se schovával

věděl, že pro nás znamená

další den k dobru

další den který strávíme

jalovým ptaním se po něm?

po smyslu?

***

Chtělo by se jen hledět do prázdna

a truchlit litovat času

po který se svět bude točit dál

bez tebe věcí na kterých už nikdy nespočineš

pohledem.

Místo toho porcuji rybu míchám salát myslím

že trocha jehličí by neuškodila.

Ochutnávám, ale slast z chutí je pryč.

Když umře pes, všichni vědí, o co jde.

Nesmí se ale truchlit dlouho

poněvadž dlouhý smutek uráží

dobrý vkus. Je nepatřičný. Není

pro něj místo. Neexistuje způsob,

jak ho odůvodnit.

Dvojí smrt

Podruhé zahlazujem stopy téměř vzápětí. O překot.

Nejde už o odvahu. Je třeba něco dělat. Nemyslet.

Když umře první pes, všichni vědí, o co jde.

Druhá smrt, to je

škola násobilky.

Výsměch

první bolesti.