Magdaléna Platzová: Aaronův skok

Publication Data

Publisher:
ISBN:
ISSN:
Publication Date:
Edition:
In stock: NO
Email:
Country:

Je to zvláštní, s jakou intenzitou někdy toužíte, aby se vám právě tato kniha líbila. Cítíte k ní sympatie, ještě než ji začnete číst – sami nevíte proč. Přitahuje vás zvolené téma nebo objevíte něco intimního na autorově, resp. autorčině fotografii na přebalu knihy. Někdy mám pocit, že to tajemné a napínavé se odehrává vždy před tím, než otevřu román či soubor povídek, teprve potom nastává buď zklamání, nebo čistá radost a překvapení.

Magdaléna Platzová (1972) vystudovala filosofii, věnovala se novinařině, dramatu a nyní píše prózu: nakladatelství Marie Chřibkové One Woman Press ji před třemi lety připravilo soubor povídek z chorvatské Dalmácie Sůl, ovce a kamení, o rok později novelu Návrat přítelkyně. Nyní jí vyšel román Aaronův skok a já se nebojím říci, že tato kniha o ženách asi osloví především ženy, protože se věnuje pocitům a vztahům pevně svázaným s ženským světem a ženským vnímáním. Jde o text, který může být vnímán jako sentimentální příběh nenaplněného ženského osudu (hrdinka Berta), nemožnosti odpustit (Kristýna) a mladistvých razantních názorů a nepochopení postojů starší generace (Milena). Text o láskách a ztrátách vyprávěný na pozadí evropského politického kontextu, text, jenž má velké ambice stát se mnohovrstevnatým románem jedné epochy, který absorboval úryvky z divadelní hry, deníku a poezie.

Aaronův skok krouží časem jako naše vzpomínky: ze současnosti se vracíme do rakousko-uherské monarchie, první světové války, poválečné umělecké svobody i hospodářské krize, nástupu nacismu i k holocaustu. Pro dvousetstránkovou knihu úkol nelehký. Procházíme Prahou, Vídní, Berlínem, ocitáme se v Izraeli, ale jen tak namátkou, ve zkratce a nic nového se nedozvíme: Izrael, to je poušť, se svojí konotací absolutního dobra a zla, secesní Vídeň je sice něčím měšťácká, ale oproti přímočarému Berlínu poskytují její kavárny útulnější prostřední k uměleckému snění. Nic nového nepřináší ani pohled na politickou situaci: opakují se známé úvahy o komunismu, revoluci, fašismu, svobodě a totalitě, postavy mění názory, některé prohlédají. Zejména muži se vyvíjejí, opouštějí svá stanoviska nebo se vracejí zpátky: Bertin otec nachází cestu k židovství, byť jen formálně, profesor Robert Meinlich sestupuje z duchovních sfér a obrací se k revoluci, jež přináší krev, Bertina láska Max se od svobodomyslné umělecké tvorby dostává k praktičtějším návrhům interiérů, a kameraman Aaron se v závěru rozhodne jít za svým snem – tedy udělá onen titulní „skok“ do prázdna, i když už není nejmladší.

Příběh Magdalény Platzové začíná slibně: osmaosmdesátiletá Kristýna bilancuje svůj život, myslí na umění a vzpomíná na svoji přítelkyni Bertu, která zahynula v koncentračním táboře. Z Izraele přijíždějí filmaři, kteří chtějí o židovské výtvarnici a učitelce Bertě natočit dokument. Kristýna a její vnučka, třiadvacetiletá Milena, jim mají pomoct. Jedním z filmařů je kameraman Aaron; je mu čtyřiačtyřicet, chová se spíš jako podivín či mrzout, ale Milena ho přitahuje svým mládím a teplem, ačkoli jí to svým chováním nedává příliš najevo. Když skončí natáčení a filmaři odjíždějí, ani Aaron sám netuší, co se v něm děje, pouze Milenu utvrdí v tom, že on jí navždy patří. Zvláštní: dva lidé se neznají, něco spolu během pár dní prožijí, on se v sobě nevyzná, ale je skálopevně přesvědčen, že jí patří – taková reakce by se dala očekávat spíš od ženy. Milena se zdá být realističtější. První příběh, ačkoli ho uvádí postava babičky Kristýny, přísluší Mileně, nejmladší z žen, kruhově se k němu vrátíme v samotném závěru, asi proto, že Milena je mladá a její život se ještě, narozdíl od Kristiny a Berty, nenaplnil, ona ještě má naději.

Největší část textu se týká Berty. Setkáváme se s ní jako s dívkou v roce 1914 a opouštíme ji v koncentračním táboře, kde paradoxně nachází klid, na malém, stísněném prostoru, kdy učí děti malovat. Její příběh je nejpropracovanější a nejzajímavější: pohlížíme v něm na ženu hledající svou jistotu, svobodu a sebevědomí. Berta musí stejně jako dnešní ženy řešit problém, zda volit umění, nebo mateřství, musí se rozhodnout, zda zůstat s mužem, umělcem Maxem, který se stal její životní láskou, i když ji zradil, je ženatý a má dítě (ale s Bertou ho mít odmítá) a prakticky ignoruje všechna její rozhodnutí (Max je v knize „jakoby“ potrestán nejkrutější ztrátou, smrtí svého syna). Berta je umělkyní spíše duší, mnoho děl po sobě nezanechala, protože před prázdným papírem pociťuje ostych. Přitom si uvědomuje, že k tomu, aby se našla, potřebuje tvořit. A je to právě ona – stejně jako Kristýna a Milena – kdo, narozdíl od mužů, zůstává věrná svým názorům a sama sobě, ale samozřejmě za cenu ztrát. Kristýna ani na den neopustila svou uměleckou tvorbu, ale až ke konci života dospěla k tomu, co Berta věděla již ve středním věku. Milena ve vztahu s Aaronem je hrdá a nepokořená, o nic se neprosí, svobodně dělá, co chce.

Jak je patrné, Platzové román je naprosto transparentní, jakkoli zakukleně by se mohl tvářit: Nejde v něm o víc, než co je schopen říci, neexistují v něm nedořečenosti, o nichž by bylo nutné přemýšlet. Občas si v něm připadáte jako v opakovacím kursu světových dějin či výtvarného umění, jindy se ptáte, zda zrovna tomuhle máte věřit (konkrétně příběhu Mileny a Aarona). Kýč na několika místech takřka bolí, jak jde proti srsti: „Slunce se rozlévá po hladině, kterou drobně čeří vítr. Plní jim oči jasem. Berta roztáhne doširoka paže a zakřičí jako káně.“ (s. 54). Nebo: „Berta se dívá do hluboké modři“, „…slunce se noří do lesů“, „Někdy, zašeptá Berta, mám dojem, že jsou s námi, Maja a Rudi. A že nás žádají, abychom byli šťastní za ně. Budeme, řekne Max. Snad trochu nepřítomně, neboť myšlenkami se stále nemůže odpoutat od překvapivého seznání, že jeho nejlepší kamarád je dívka.“ (s. 56).

Také Platzové vyjadřovací schopnosti, schopnosti formulace – a to je výtka spíš směrem k redakci textu – někdy velmi zakolísají a v uměleckém textu psaném jednoduchým jazykem vypadají jako strup: „Toho se obává nejvíc. Neschopnosti mužů artikulovat vlastní pocity a převést je tak do roviny aktivního přístupu.“ (s. 104). Nebo: „Nepláče smutkem. Ale palčivým vjemem života.“ (s. 20). Bohužel právě jazyk s sebou v textech přináší vůně a barvy, ale z knihy Aaronův skok cítit nejsou, vše se rychle rozplyne a nezanechá stopu krásy ani ošklivosti, ale, je mi líto, že to musím říct, triviality. Mnohokrát vyslovené banální, prvoplánové pravdy jsou v knize přítomny od začátku až do konce: „I na utrpení si můžete zvyknout a nějak v něm přežívat.“ – A vy nevíte, proč je stále znovu číst.

Dokáže být příště, napočtvrté, Magdaléna Platzová spisovatelkou, která nebude jen povrchně zpracovávat a opisovat přečtené, nebude podléhat sentimentálním frázím a obrazům typu nafialovělá obloha a na ní vrány a dokáže svůj text poctivěji zredigovat? Kam tak pospícháte, Magdaléno?

Lenka Sedláková

Vydal Torst, Praha 2006