Alle können Kunst machen

Praguebiennale 3

V t?chto dnech probíhá t?etí ro?ník Pražského bienále sou?asného um?ní. V bývalé karlínské industriální hale se pod dohledem po?adatelského páru – Giancarla Politiho a Heleny Kontové – p?edstavily jednotlivé kurátorské sekce. Spl?uje tato akce, od které si Praha mnoho slibuje, své teze a o?ekávání?

Praguebiennale 3, Praha, Karlínská hala – Thámova 14, Praha 8, 25. 5.–16. 5. 2007.

diskuse k ?lánku je pod ?lánkem

Chvályhodný po?in – p?edstavit ?eskému (a vlastn? st?edoevropskému) publiku aktuální podobu mezinárodní výtvarné scény – p?ináší, jak se zdá, rozporuplné reakce, nikoliv ale vzrušené debaty, nebo? v médiích snad dosud k žádné opravdové analytické diskusi nedošlo. Odborná kritika spíše p?ešlapuje na míst? a své soudy trousí pokoutn?. Není mi zcela jasné, pro? se vznáší kolem této a jí podobných akcí atmosféra jakéhosi apriorního antagonismu a vyhrocení typu totalitn? zabarveného hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Ale k v?ci. Vstoupíme-li do rozlehlé haly, jako bychom se ocitli spíše na improvizované Mat?jské pouti. Zvuková kulisa nejvíce evokuje zábavní park ?i halasné tržišt?. (Pa)zvuky, výk?iky ?i hudební produkce se mísí a st?etávají, jinde zas násobí s opakovan? se linoucími proslovy a podivnými vzdechy. Na cest? labyrintem chodeb a kójí, pr?hled? a ne?ekaných zákoutí je ?lov?k vydán napospas sám sob?, své individuální schopnosti pro orientaci a také zb?hlosti v daném oboru (kdo chce v?d?t více, m?že se do?íst ?adu informací v dobrém katalogu, který však zpravidla nep?ináší reprodukce vystavených artefakt?).

Pr?m?r a prost?ednost

Bienále, domnívám se, by m?lo zaujmout p?edevším svou aktuální bezprost?edností a vyvážeností. M?lo by také vedle sebe pluralitn? p?edstavit nejr?zn?jší cesty, sm?ry, tendence – snažit se poukázat v úhrnu na atomizovanou sou?asnost z nejr?zn?jších úhl?. Bienále v Karlín? tento požadavek spl?uje pouze ?áste?n?. Je p?ehlídkou ?ady recentních individuálních projev? (pomineme-li starší ukázky ?eské a slovenské „klasiky“), které však poukazují jen k jisté výse?i sou?asného d?ní. A tak hledíme do omrzení na p?ehlídku pitvo?ících se sotva-nápad?, adoraci vyprázdn?nosti a na oslavu antiestetické manýry, paradoxn? jakéhosi nov? deklarovaného akademismu. Každý se zde m?že „vy?ádit“ dosytosti. Jsme nap?íklad sv?dky ?ady podivných dílen bez jasného výstupu a d?stojného artiklu. Po pár metrech prohlídka rozplývající se expozice nudí a p?es ?etné (neškodné) výst?elky nep?ekvapuje, natož aby nabádala k spoluú?asti. P?emíra slabých a p?íliš sebest?edných artefakt? táhne ke dnu ty dobré i vynikající, které se tu a tam dají nalézt. V hale p?evládají nep?vodní, v artikulaci t?žkopádná pubertální gesta. Jako by tu ani nikdo necht?l (nem?l?) s divákem otev?en? ?i soust?ed?n? komunikovat. Vše je uzav?eno spíše do sebe (žádný p?esah) a ostentativn? rezignuje na sdílnost a vcít?ní. A tak hledíme na nekone?ná videa bez pointy, provázená n?kdy nezaujat? vyhlížejícími fotografiemi s dlouhými, pokud možno anglicky psanými litaniemi (Luchezar Boyadev); jinde jsou nám v potemn?lých projek?ních sálech servírovány apatické výkony u ty?e nemotorn? tan?ícího autora (Mark Raidpere) nebo máme (s údivem ?i pobavením?) hled?t na do grotesky zrychlenou filmovou frekvenci stolující a p?i tom brebentící spole?nosti (Marcel Estherházy). Za dalším rohem se m?žeme pro zm?nu setkat s ukázkami díla jinak znamenitého Rudolfa Sikory ?i legendárního Julia Kollera a dalších slovenských osobností. Jejich práce však – vytrženy z osobních a pe?liv? vedených logických koncept? vyvíjených kontinuáln? – vypovídají samy o sob? pramálo (vhodn?jší by bylo za?adit nap?íklad Sikor?v rozm?rný objekt V?zení pro Malevi?e, který jsme mohli obdivovat na jeho nedávné retrospektiv? v Národní galerii v Praze). Podobn? ne/dopadla instalace fotografického cyklu Hmatových kreseb Milana Grygara ?i zjevn? narychlo spíchnutý menší oddíl ?eského konstruktivismu, jemuž vévodí sice decentní, ale uhran?ivá práce Stanislava Kolíbala.

Role „zvláštního hosta“ atd.

Co dále? Inu, pokra?uje p?edstavení již p?edem odhadnutelných podivností, ke kterým je t?žké najít si cestu a jakýkoliv dorozumívací kód. Nap?íklad Petr Písa?ík p?edstavuje zvláštní, nevábný obývací pokoj – rozestav?né objekty p?ipomínající vybavení z pon?kud „vyžilého“ bytu (Modrý ptá?ek), Dominik Lang o kus dál šikmo op?el ?ímsi pokálenou desku (Návrat do p?vodního stavu) a kone?n? Martin Zet knihami na podlaze vydláždil pár metr? ?tvere?ních (Passage). Je to recese, satira, zakuklený koncept, ?i zám?rn? bezpohlavní, ?asov? omezená hra? Je to p?edevším egocentrické obžerství, p?ezíravá pseudointelektuální manipulace a stojatá dekadence velkého kalibru. Nadechnout se „myšlenky“ a zakusit nadhled lze našt?stí opodál v promítacím salonku slavné Mariny Abramovi? (pro? je uvedena jako „zvláštní host“ a jakým p?i?in?ním se liší od jiných zú?astn?ných?), kde ve filmové projekci oddechuje nahá žena a na ní leží skelet. Hned opodál nás však ?ekají další neuv??itelná dobrodružství. Ján Man?uška obst?elil pistolí p?istavenou židli a vystavil pak st?nu s její siluetou (800 zp?sob?, jak popsat židli), Ji?í Kovanda se zas vzepjal k „výkonu“, když zav?sil umakartovou desku z kuchy?ské linky a na ni p?ilepil um?lohmotný stromek (Veselé Vánoce). A aby toho nebylo málo, tak Ond?ej Brody a Kristoperem Paetauem p?ed obrazy Vladimíra Skrepla rozprost?eli (skute?n?!) psí kožešiny s hlavami à la zámecká krbová p?edložka. Opodál p?edstavená snaha po?adatel?, respektive jednoho z ?etných spolupracujících kurátor?, nep?ímo konfrontovat tyto orgie zvrácenosti s „existenciálním mysticismem“ je dobrým nápadem. Bohužel je tato poloha reprezentována pr?m?rnými obrazy Bed?icha Dlouhého a rozpa?itou malbou Václava Bláhy. (Je však otázkou zda by jejich jiné, špi?kové práce v?bec mohly obstát v takové kumulaci pokleslé roztodivnosti.) Stejn? tak se uprost?ed tup? atakující v?avy kr?í vzorek ?esko-slovenského kinetismu (Milan Dobeš, Jan Kubí?ek, Hugo Demartini) i ukázky z pozoruhodné epochy domácího minimalismu, jež op?t pon?kud ztrácí díky zamlženému historickému kontextu.

Co nazna?uje struktura mladého um?ní?

Na tomto bienále je málo skute?né mladé malby (nejlepší z nich jsou asi obrazy Daniela Pitína), více je snad zbyte?ných kuriozit (Porsche 911 s propíchnutou pneumatikou pomocí tužky 8B) a nejvíce pak „elektroinstalací“ (co by asi z celé výstavy zbylo, kdyby v hale vypnuli proud?). Panoptikální chaotické pokojí?ky nechávám, bezradný, stranou. Obecn? je tedy na tomto ro?níku málo myšlenek – vizí – úsilí (když už ne dobrého ?emesla) a více projev? spíše vlažných, zam?nitelných a tápajících. Nedostává se posedlosti a víry v sebe sama – ve vlastní cestu a práci – v její smysl. Bavit se a vystavit sk?ín?, co autorovi p?ekážely v ateliéru, vyfotit kolemjdoucí spoluob?any nebo obestav?t televizi kv?tiná?i, to dnes už nesta?í. Ale ani fungující nadsázky zde moc není. Notn? pobavil snad jen Viktor Frešo svým zvoláním nasprejovaným na ze?: „?akujem Bohu, že môžem vystavova? na Prague bienále!“

Procházka po stezkách sou?asného bienále p?ipomíná ze všeho nejvíc výpravu do džungle velkom?sta, do zákoutí podivných odlehlých ghett, do zastaváren a bazar? prošlých, zaprášených, n?kdy i roztomilých ký??, kde si pro samé p?ehlcené hemžení a šmelení nevšimnete hned opodál stojících skvost?.

Nejsem nep?ítelem t?chto akcí a z výsledného dojmu se neraduji. Ale nad?je trvá: t?eba se mýlím já (a dalších podobn? nespokojení návšt?vníci) a jiným se zase tento do?asný veletrh kurátorských veleto?? zamlouvá. Všichni, zdá se, mohou d?lat „um?ní“ (to platí ve vrchovaté mí?e o výstav? Hrubý domácí produkt v M?stské knihovn? v Praze, která v sou?asné dob? také probíhá, viz dv? recenze v A2 ?. 22/2007). Otázkou však je, kolik d?l zde p?edstavených p?ežije alespo? jednu dekádu. Na to ale a? si odpoví každý sám.

Autor je šéfredaktor Revue art.