Básnířka, prozaička a novinářka Svatava Antošová se narodila v Teplicích 3. června 1957. Vystudovala gymnázium a Střední knihovnickou školu, prošla řadou manuálních i intelektuálních profesí (mj. v magazínu Cosmopolitan a ve smaltovně nádobí), naposledy pracovala v městské knihovně Teplice. Od roku 2005 je ve svobodném povolání, od roku 2008 pracuje jako redaktorka v časopisu Tvar, žije v Teplicích.
Literatura představovala pro Svatavu Antošovou vždycky únik před skutečností, soukromou revoltu proti stávajícím morálním a hodnotovým kritériím a žebříčkům, intimní, ale zároveň rázné, manifestačně vyhrocené vzepření se mechanismům moci, které potlačují osobní identitu a lidskou jedinečnost: „Poezie mě dokázala dostat někam dál, za hranice a limity světa, za jeho omezenost, pomíjivost a marnost. A umožnila mi ještě něco. Pomohla mi vytvořit si svět vlastní. Ten, ve kterém žiju, mi nikdy nestačil. A nestačí.“ Zprvu se básnířka, napojená na avantgardní tradici (zejména patafyziku, která reflektuje svět coby nekonečný a stále se navracející sled absurdního dění), ale vstřebávající také podněty beatnictví, literárního undergroundu a rockové poezie, soustředila na subverzi duchovní: Její volným veršem psané texty z 80. let prováděly čtenáře osvobozenými vizemi, halucinacemi, proudy metafor a obrazů, často záměrně expresivních, šokujících, vulgárních, nejednou spontánně přecházejících do prozaických pasáží (Kalendář šestého smyslu, Říkají mi poezie, Ta ženská musí být opilá.). „Antiiluzivnost básnického gesta však nesměřuje k negaci, nýbrž k hledání univerzálních hodnot individuálního života,“ píše o této fázi básnířčiny tvorby kritik Vladimír Novotný. „Tuto polohu Antošová rozvíjí zejména ve sbírkách Tórana a …aniž ťala hlavou, v nichž usiluje o pojmenování nadčasově estetických souvislostí moderní lidské situace a své básnické monology koncipuje jako filosofické úvahy o současné době.“ Po desetileté publikační pauze se Svatava Antošová v roce 2004 představila coby prozaička, a to knihou Dáma a švihadlo, jejíž podtitul „lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky“ symbolizuje dvojí autorčin obrat: za prvé k tělesnosti, tedy ke konkrétnímu a hmatatelnému „masu“, a za druhé k sobě, čili k vlastní žité zkušenosti. V dynamickém vyprávění, které libovolně přesouvá časové plochy a osvěžuje příběhovou linii lyrickými pasážemi, autorka konfrontuje své bohémské naladění a homosexuální orientaci s otupujícím stereotypem zaměstnání. Na podobných souřadnicích je vystavěna také „pornogroteska za časů terorismu“ – próza Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (2005), o níž autorka říká: „Sex, erotika, porno – a smrt. Metafory, které mi dovolily zobrazit svět, kde je každému všechno úplně jedno. Kde je všechno jen hra na nerozlišitelné cosi. Kde je politika úzce propojená s deviací, zabíjení roztomilé a sexy, pedofilie běžná. A kde pohlaví je jen další hračkou, jak píše Paul Virilio ve své Informatické bombě.“ Kromě dvojice próz, v nichž někteří kritici spatřují paralely mj. s dílem Emila Hakla (Intimní schránka Sabriny Black) a Petra Zelenky (Příběhy obyčejného šílenství), publikovala Svatava Antošová také další sbírky poezie: soubor třinácti rozsáhlých textů, groteskně-morbidních balad shrnutých pod titul Ještě mě nezabíjej! (2005) a básnickou trilogii Vlčí slina (2008).
Frau
Antošová Svatava
City:
Teplice
Activity:
Phone Number:
Mobile Phone:
Fax:
Email:
svatava2002@yahoo.com
Born in:
1957-03-06T00:00:00
Place of Birth:
Died in:
Place of death:
Country: |
Recent comments