Rozhovor s básníkem Petrem Hruškou
Obnovená „literární besídka“ s názvem Hostinec dopadla dobře, přinejmenším vlahý večer nad brněnskou Skleněnou loukou nám byl nakloněn. Publikum muselo oželet „nejelegantnějšího slovenského básníka“ Petra Gregora zvaného Pierre, který se z vážných zdravotních důvodů omluvil. Další „účastník večera s omluvenkou“ Jan Balabán zřejmě o zpřítomňování v empétrojkách moc nestál, ale nakonec jsme jaksi přehráli to, co jsme chtěli. Petr Hruška na cestu dalšímu svazku Díla Jana Balabána s názvem Romány a novely připil mixem tří vodek, které zakoupil v ostravských kioscích… Nakonec od zesnulého přítele přečetl silný, zatím netištěný text a přidal také desítku svých básní. Silných a zatím netištěných; tedy teď už otištěných… Je trochu nezvyklé, že rozhovor nad jeho novými básněmi jsem „nevykopnul“ já jako redaktor, ale básník sám. Volal z Ostravy, hlasem velmi ustaraným: Sakra, Martine, nezůstalo to tam někde? Já nemám ten Honzův text, ani ty básně, honorář, ty knížky, prostě nic!
Ale jo, zůstalo, už jsem tam byl; ležela tam kupička a na ní byla účtenka se sloganem Radegastu „Život je hořký. Bohudík.“ — a pěkným přípisem „Pán HRUŠKA zapomněl.“
Tak bohudík! Šlo mi hlavně o ten Honzův text — dostal jsem ho od něj před deseti lety jako dárek k Vánocům a žádná kopie asi neexistuje… A taky o tu složku s básněmi, jsou tam poslední vpisky a změny, které jsem udělal. Máš u mě velké kafe a výčepní ze Skleněnky velký rum!
Petr Hruška ukazuje oblíbenou vodku Jana Balabána
S dovolením jsem mrkl na tu složku. Jak dlouho nosíš verše v sobě a jak dlouho je pak ponášíš rozpracované v papírech, než mohou třeba na stránky Hosta?
Obecně se dá říct, že obojí docela dlouho, i když je to samozřejmě text od textu různé. Nejprve verše často vychodím, už jsem se vícekrát přiznával, že mnohdy „píšu“ za chůze, do hlavy, opakuju si verše v duchu i nahlas a pak celou báseň víceméně zapíšu na papír. A vracím se k ní, na druhý den a pak za týden a znovu, čtu si ji, něco škrtnu, něco připíšu a za pár dnů škrtnu připsané a vrátím škrtnuté. A ještě i do čistopisu někdy drobně zasáhnu, zkrátka tahám se s básní, poslouchám, jak mi v které situaci zní, mám ji u sebe. Je nakonec tvořena ze slov prudce přišlých, náhlých, živelných, která jsou v básni nevyhnutelně od počátku, a stejně tak ze slov, která prošla náročným „konkurzem“, vracela se, byla potěžkávána nebo dosazena až v samém závěru do téměř hotové básně. A tak nabývám dojmu, že v textu je nakonec bezprostřednost i odstup.
Jsou autorská vystoupení dobrou příležitostí k tomu, jak básně před publikováním ještě znovu naživo „proklepnout“?
I to, samozřejmě, jak zní báseň před lidmi, je pro mě důležité. Vždycky mne fascinoval fakt, který dobře zná každý zpěvák či hudebník. Když zkouší v prázdném sále nebo kostele, zní zpěv a hudba v jisté akustice. Když pak jsou na koncertě lidé, jejich prostou přítomností se celá ta akustika změní, hudba zní jinak, zvukové vlny se odrážejí od jejich těl, nesou se jiným vzduchem, vydýchaným a páchnoucím jejich existencí. Přítomnost lidí mění všechen zvuk, celý fyzikální průběh věci a tím i její metafyzické vyznění! Jako metafora se to dá dobře vztáhnout i na vyslovený text. Pouhá přítomnost posluchače ho prostě malinko změní, a to nejen akusticky, ale i vnitřně, obsahově, a ten, kdo text napsal, to dobře slyší. Autorská čtení leckdo zatracuje a nemá rád — autoři proto, že neumějí číst, nemají psychickou stabilitu, připadají si exhibicionisticky nebo traplivě, posluchači proto, že se nedokážou soustředit, všechno v té rychlosti pochytit, že jim autor vnucuje svůj způsob čtení a podobně. Na tom všem jistě něco je. Já mám ale autorská čtení dost rád, jako čtenář i jako posluchač. Především pro samu povahu toho žánru — jde o přímý zápas se slovy. A dokonce se svými slovy. Je v tom přece něco ohromného, jak se někdo na malém plácku s lampou snaží zdvihnout a unést svá slova, ba donést je k někomu druhému, jak se v tom ozývá všechna marnost a nedostatečnost a zároveň neutuchající snaha o blízkost. Jak v té situaci „člověka se slovy“ lze zřetelně zahlédnout, že lidé jsou ostrovy, ke kterým nelze doplout, a jak v ní lze stejně tak zacítit, že potřeba vyslovit patří k důležitým způsobům existence. A taky je vidět, jaké mrchy slova jsou, jak se umějí předvádět, jak tě umějí zanést od sebe, zradit v jednom okamžiku a v druhém vrhnout do závratného středu přesnosti.
Líbí se mi, že jsi v nových básních použil tu robotickou řeč z mailů, je na ní zajímavý jen ten první plán, to kouzlo zmatečnosti, nebo i něco dalšího?
Myslím, že ty moje nové básně spojuje téma komunikace, přesněji námaha komunikace. Vlastně jsem již o tom mluvil. V tom, jak se člověk klopotně snaží najít nějakou pravou větu, slovo, které by napřel k druhému, je nějak zřetelně vidět celá lidská povaha i stav věcí, doba, prostor, všechno. Na stavu řeči, na podobách promluvy se zřetelně ukazuje lidská i nelidská situace, v níž se nacházíme. Třeba ta báseň „Řeknu víc“, napsaná podle takových těch „seznamovacích“ mailů, které všichni známe a čas od času dostáváme. Ty maily jsou groteskní svou naprostou odosobnělostí a neupřímností, svým ne-jazykem, v kterém vyslovují a snaží se projevit tak závažné skutečnosti, jako je láska, přátelství, kultura, zájem o druhého… Ale nejde jen o to, že jsou výmluvnou metaforou zcizenosti, paradoxně v důsledku vyvolávají i jakýsi docela lidský smutek, co já vím, třeba nějakou touhu sednout, opravit ten text, vrátit ho do skutečného jazyka… Pro mě ty maily nejsou jen absurditou komunikační blbosti, ale i provokující výzvou a palčivou otázkou, zda naše komunikace v každodenním setkávání třeba i s blízkými bytostmi nevykazuje podobnou neúčast a pochroumanost. Nemailujem už náhodou i tehdy, když spolu hovoříme? A zároveň — neskrývá se v elektronické řeči i nějaký podstatný lidský rys? Ty chyby v těch mailech způsobil robotický překlad, a přece vyznívají nějak důvěrně známě. Jsou to naše chyby.
Chyby nebo ta „prázdná a neúplná místa“… Vlastně mě na těch tvých verších zaujalo i to, co v nich zjevně není.
Zbyněk Hejda má někde verše, kterými charakterizuje náš původ: „nás někdo řek / právě, když něco zamlčoval“. Připadá mi, že při tvorbě básní se cosi z toho opakuje, že básně vznikají podobně jako lidé. Tajemství nedokážeš vyslovit, protože by už nebylo tajemstvím. Ale můžeš o něm někdy, za zvlášť výjimečných okolností, nějak výmluvně mlčet. Mne vždy na poezii ohromovala ta síla sdělného mlčení, toho nepřímého sdělení, toho vyřčení v nevysloveném. Zpočátku jsem mylně považoval báseň za šifru, rébus, tajenku, která se má vyluštit a jejíž krása spočívá právě v onom vyluštění. Později jsem začal dospívat k přesvědčení, že skutečná báseň žádné vyluštění nemá a ani nechce mít. Že ona nepřímost, smlčenost, jenom dělá dojem šifry. Že báseň je spíš volbou takových slov a významů, jejichž přítomnost a sousedství vyvolává a přivolává ještě cosi verbálně nepřítomného, co je ale nějak podivně vázáno právě na to vyslovené. Významy vyslovené a významy nevyslovené o sobě začnou vědět, pohnou se k sobě a my ten pohyb náhle pocítíme. A v tom je nádherné vzrušení.
Petře, víš co je to Energy, Supporter, Trainer, víš co je „vývoj“?
O vývoji vím jenom tolik, že mne předbíhá… Proč se ptáš?
Když jsi na Hostinec přinesl ty tři vodky, chtěl jsem ti přinést jako dárek a před publikem předat jednoho gormita a jednoho bakugana. Víš, co to je?
Gormiti jsou takoví tvorové z jiného světa, než je ten náš. Nedávno mi to vysvětlil v hospodě jeden mladík, když mi nabízel k pití „gormití krev“, což je půl rumu a půl zelené. Takže tvorové z jiného světa, ale s krví z našeho… Bakugani budou asi podobní tvorové. Ach, unikají mi stále víc všechny ty alternativní světy, v nichž jsou děti tak doma! Nepřekvapuje mne ani tolik ta jejich potřeba „žít“ ještě někde jinde, ta je mi srozumitelná a podle všeho zcela přirozená, opakující se v každém dětství. Překvapuje mne víc ta jejich ochota rychle střídat jeden ten alternativní svět s druhým, i když někdy pohříchu strašlivě podobným, ta jejich schopnost přizpůsobovat se ohromné nadvýrobě nových planet, ostrovů, Středozemí, Narnií, Bradavic, Zeměploch, Alagaësií a záplavy dalších. Svým způsobem mne fascinuje, jak se do mladých všechny ty světy vejdou, jak se dokážou rychle přemisťovat z jednoho do druhého. Moje dcera Anežka čte téměř paralelně Pratchetta, Paoliniho a Rowlingovou, můj syn František si staví zároveň svoje virtuální obydlí v Minecraftu a svoji vesnici v Travianu. Ta mnohoběžnost je nápadná, ta schopnost bydlet zároveň na více místech, přijímat jejich zákonitosti, pravidla, svérázy. Leká to i okouzluje zároveň.
Ten dárek měl být samozřejmě scénickou narážkou na jinou tvoji novinku, půvabný text, který zachycuje, jak se dva kluci baví o počítačové hře. Jak jsi ty verše načapal, prosím tě?
Na počátku té básně „Řeknu ti“, o které mluvíš, byl kolářovsky odposlechnutý hovor dvou chlapců, který jsem pak poněkud upravil, podobně jako v případě toho mailového „odposlechu“ v básni „Řeknu víc“. Podle názvů obou básní lze tušit jejich vnější i vnitřní příbuznost. Když děti nejsou u počítače a svých oblíbených her, hrají takzvanou kecku. Jeden vymýšlí situace podobné těm, které vznikají při hře, a druhý se je snaží řešit, jako by seděl před monitorem. Hovoří spolu kódem počítačové hry a přitom nechtěně prořekávají něco podstatného ze svých životů.
Sešli jsme se na Hostinci také proto, abychom představili druhý svazek Díla Jana Balabána s názvem Romány a novely. Který ten jeho „román-neromán“ se ti líbí nejvíc?
Asi Kudy šel anděl. Pro to ohromně opravdové hledání. Pro to, jak autor poselství do textu odnikud nepřinesl, jak se mu rodí teprve v textu samém. Pro to, jak ústrojně je v něm konkrétní skutečnost zároveň sama sebou a zároveň obrazem něčeho obecnějšího. Pro to, jak tady Honza umí stejně úchvatně vytvořit obraz i jeho interpretaci. Pro tu jeho vulgární inteligenci… Ale stále raději mám taky Boží lano, i když si nejsem jist, zda to není vlastně spíš báseň v próze. V Božím lanu je veliké napření, úpěnlivost, text jde od mluvčího k adresátovi se záviděníhodnou naléhavostí. Tady se hovoří tak, jako když se zachraňuje.
Ptal se Martin Stöhr
Recent comments