Matoušek, Ivan

Prozaik a básník Ivan Matoušek se narodil 28. července 1948 v Praze. Vystudoval chemii na Přírodovědecké fakultě University Karlovy, poté byl zaměstnán jako výzkumný pracovník v Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie Československé akademie věd a pnásledně ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii, který se roku 2000 stal součástí firmy Léčiva. Kromě literární tvorby se zabývá též malbou a grafikou. V r. 2010 obdržel Magnesii Literu za prózu (Oslava). Žije v Praze.

Ivan Matoušek se věnuje psaní už čtvrtstoletí, dlouho však jeho texty zůstávaly v rukopise, anebo byly prostřednictvím ineditních vydání k dispozici pouze nevelkému okruhu čtenářů. Začínal jako básník, jako tvůrce expresivních meditativních a litanických skladeb (Poesie), záhy se však těžištěm jeho tvorby stala sféra prózy. Jeho první povídkové soubory Mezi obrazy (později vydané knižně pod názvem Mezi starými obrazy) a Album výmluvně charakterizovaly Matouškův naturel spisovatele holdujícího introspekci, fascinovaného detaily či momentkami každodennosti, zároveň však tíhnoucího k symbolizaci výpovědi, k filosofickému oblouku klenoucímu se nad lineární rovinou vyprávění. Takový ráz měla už počáteční Matouškova románová syntéza Nové lázně, svébytný typ psychologické antiutopie, odehrávající se nikoli v prostředí závratných technických vynálezů, nýbrž v senzitivním předivu lidských vztahů, které budou i v dalších epochách pokaždé ovlivňovány archetypy v našem vědomí a v jednání a které z tohoto důvodu budou trvale inklinovat k násilí, k manipulaci, a zároveň budou ztělesňovat citlivost duše. V kontextu české literatury pro děti a mládež si zaslouží uznání i autorova „dětská“ próza Autobus a Andromeda, která čtenářům nabízí výpravu za tajemností a tajemstvími světa, v Matouškově tvorbě však jde o exkurs, v němž prokázal své umění stylistické empatie. Událostí české literatury se stal spisovatelův rozsáhlý román Ego, na kterém pracoval řadu let a ve kterém se pokusil rentgenovitě zachytit „citovou výchovu“ generace, která vstupovala do společenského života na přelomu sedmého a osmého desetiletí minulého století. Příběh mladého muže zahrnuje též dozrávání etické a estetické, doteky se zlem a potýkání s ním, především se tu ale podílíme na postupném poznávání světa vnějšího a sebepoznávání světa vnitřního. Právě v rozhodujících okamžicích objevování všehomíra i vypravěčovy individuality se skrývá dramatický nerv této zpovědní a zároveň bilancující reflexivní prózy. Vhlížení do zákonitostí jsoucna, jež je v knize provázeno neustálou touhou po iluminaci v duši, se v Egu posléze stává rajským aktem zasvěcení a sebezasvěcení: takhle se nejplastičtěji formuje lidské ego a prostřednictvím podobných aktů nabývá tvaru, jenž mu je předurčen. Druhým z Matouškových vrcholných románů je Spas. Opět zde jde o zdánlivě „autentický“ záznam jednoho soukromého života a jednoho osobního hledání, tento příběh se však odehrává v epoše, již spisovatel charakterizuje jako chiliastickou. Protagonisté románu představují samé blouznivce a blouznily, levitující ve vírech času a prostoru, zároveň ale setrvávající a přetrvávající ve vlastních anebo v cizích bludných kruzích. Smyslem jejich polosnivecké existence je něco skoro nesplnitelného, téměř nemožného, kolikrát až nepochopitelného a neuchopitelného. Matouškovy postavy se neustále pohybují ve stavu zdánlivě zklidnělého nebo naopak zneklidnělého horování, oddávají se tomuto nepřestajnému a neodbytnému blouznivectví přinejmenším ve svém nitru, ve vidinách, přičemž jejich představy se mohou z pohledu povrchního rozumářství charakterizovat jako nerozumné, ne-li veskrze pošetilé a bláhové. Chiliasmus Matouškova románového světa ve Spasu demonstruje blouznivé a bludařské změtení naší emocionality a reflexivity, změtení, které bývá ztotožňováno právě s postmoderní lidskou i literární situací. Jeho bizarní a burleskní pluralita se ve Spasu stává průkazným společným jmenovatelem neboli svébytnou nadčasoprostorovou základnou veškerého nekonečného a de facto ani nekončícího prozaikova vyprávění, vycházejícího z postulátu mnohadimenzionálního nekonečna našeho světa a směřujícího ke kosmické vizi lidského společenství. Tedy znovu k vizi opět nápadně nekonečné a ještě nápadněji nevyslovitelné.

Quelle: portal Česká literatura