Publisher:
ISBN:
ISSN:
Publication Date:
Edition:
In stock:
NO
Email:
doml@chello.at
Country:
See also:
|
Nová sociální rizika
Třicet let, jež následovaly, po druhé světové válce, fungovaly jako vcelku zaručené opory vůči sociálním rizikům trh práce, rodina a sociální stát. Zhruba od 80. let 20. století se z dosavadních opor stávají zdroje nových sociálních rizik (dále jen NSR).
Autoři je zpravidla jen vyjmenovávají. Řadí mezi ně:
1) nutnost sladit rodinný život s výdělečnou prací,
2) existence neúplných rodin,
3) nutnost pečovat o nemocné či starší členy domácnosti,
4) nízká či zastaralá pracovní kvalifikaci,
5) nedostatečné pojištění osob zejména ve stáří.
Uveďme několik příkladů: V oblasti trhu práce klasické sociální riziko spočívalo v tom, že člověk, který nepracoval, byl zpravidla chudý. Nové sociální riziko spočívá v tom, že nemalá část lidí, kteří pracují, zůstává chudá. V oblasti rodiny klasické sociální riziko představovala situace, kdy rodina se třemi a více dětmi žily často na prahu chudoby. Dnes k tomu nejednou stačí i menší počet dětí. V oblasti pojištění dříve platilo, že pokud si člověk neplatil a stáří, zestárnul v bídě. Nové sociální riziko se týká těch, které čeká stáří v bídě, i když si na penzi po celý život platili.
Autoři, kteří se NSR zabývají, zpravidla nehovoří o jejich širších souvislostech. My se o to pokusíme. Příčinu NSR lze spatřovat v procesu, který můžeme nazvat mafianizací ekonomiky. Co tím máme na mysli?
Existuje vcelku všeobecná shoda v tom, že ve společnosti výrazně stoupá míra nejistoty. U zaměstnanců se projevuje hrozbou pekarizace práce, u absolventů vysokých škol k ní dochází v důsledku inflace hodnoty diplomů, u lidé dospělého věku v souvislosti s nejistotou starobního důchodu.
Je zde více zdrojů, které nejistotu plodí. Přispívá k ní proces deindustrializace, ale také restrukturalizace firem, o níž se ještě zmíním, a samozřejmě narůstající potíže sociálního státu s jeho pojistnými systémy.
Výsledkem je, že ekonomika stále více funguje na principech, které se podobají principům klasické mafie.
Jak funguje mafie?
Jak ukázal Diego Gambetta, ale i další italští sociologové, mafie představuje podnik na produkci a prodej soukromě poskytované ochrany.
Diego Gambetta: The Sicilian Mafia. The Business of Private Protection. Cambridge, London: Harvard University Press 1993.
Salvatore Lupo: Storia della mafia dalle origini ai giorni nostri. Roma: Donzelli 1996.
Rocco Sciarrone: Mafie vecchie, mafie nuove. Radicamento ed espansione. Roma: Donzelli 1998.
Mafiáni poskytují za úplatu ochranu v situaci, kdy existuje určité riziko, a zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto
pomocí služeb veřejného sektoru. Aby měla mafie dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří a udržuje přesně na té úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys.
Soudobá ekonomika (a stále více i celá společnost)
fungují velice podobně. Nejistota je udržována na nadstandardní výši
především dvěma způsoby:
a)
V oblasti trhu práce - skrze neplnohodnotné pracovní smlouvy,
a skrze erozi práv zaměstnanců.
b) V oblasti soc.zabezpečení osekáváním SS
a redukcí sociálních práv občanů.
Tato opatření vytvářejí vhodný prostor pro šíření nejistoty a pro následné vydírání celých velkých skupin obyvatelstva. Postupuje se naprosto systematicky: Nejprve je vyvolán strach o budoucnost,
zároveň se vzbudí sen o zajištěném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, nakonec jsou bagatelizována. Mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu.
(Ulrich Bröckling: Gouvernementalität der Gegenwart. Studien zur Ökonomisierung des Sozialen Frankfurt am Main: Suhrkamp 2000)
Klasická mafie nešíří nejistotu nijak samoúčelně. Dokáže na jejím dávkování pohádkově vydělávat. Platícím klientům umožňuje výrazně redukovat míru nejistoty, ve které žijí. Stačí, když přistoupí na její pravidla. Ani současný systém globalizované ekonomiky nevytváří
a nestupňuje nejistotu kvůli ní samotné. Solventním klientům nabízí pojištění v soukromých fondech. Klienty méně solventní chce přimět, aby se v nich pojistili přímo ze zákona. Nejvyšší úsilí v tomto směru je vyvíjeno v oblasti zabezpečení na stáří, protože zde protéká zdaleka nejvíce peněz (a v oblasti zdravotnictví).
Od přelomu 70. a 80. let 20. století se v řadě zemí prosazuje snaha zprivatizovat celé části veřejného sektoru a pojistné systémy sociálního státu. Ve všech zemích je nutnost těchto změn zdůvodňována podobně. Rozborem těchto zdůvodnění se zabývá německý publicista Albrecht Müller v poučné práci:
Müller, A.: Die Reformlüge. 40 Denkfehler, Mythen und Legenden, mit denen Politik und Wirtschaft Deutschland ruinieren. München: Droemer Verlag
2004.
Podíváme-li se na věc v širším pohledu, zjišťujeme, že z historického pohledu se jedná o velice paradoxní proces. Právě ty instituce, které po zhruba sto let kompenzovaly zaměstnancům jejich podřízenou pozici, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkých peněz. Pojistky na ochranu pracovní síly, které se budovaly po celé generace, se mají změnit v nástroje, jež umožní podnikatelům s penězi mít stále více.
Co znamená privatizace pojistných systémů z hlediska zaměstnanců?
Musejí zaplatit jedné skupině podnikatelů (těm, kteří obchodují se zdravím, s půjčkami na vzdělání, se zajištěním ve stáří), aby si mohli zachovat svoji pracovní sílu zachovat na takové úrovni, že to bude přinášet maximální zisk jiným skupinám podnikatelů (majitelům firem).
Co to znamená pro podnikatele? V klasické průmyslové společnosti 19. století mohli bohatnout jedině (anebo především) v továrnách.
Pracovali v nich dělníci, kteří tehdy nebyli pojištěni (tak jako dnes v Číně). Dnes klasická tovární práce odchází do chudších zemí,
podíl průmyslových dělníků v zemích ekonomicky vyspělých
se výrazně snižuje. Naštěstí ti, kdo mají velké peníze, našli řešení.
Když je nemohou zhodnocovat v továrnách, mohou si zprivatizovat pojistné systémy (právě ty, které zaměstnance odškodňovaly
za jejich nejistou a podřízenou pozici).
Má to řadu výhod:
-
je možno peníze zhodnocovat nejen v oblasti práce,
ale i v mimopracovních oblastech života lidí
(zdraví, vzdělání, nezaměstnanost, stáří)
-
peníze se zhodnocují nejen skrze práci dělníků,
ale skrze pojištění i u zaměstnanců veřejného sektoru, živnostníků, svobodných profesí, drobných podnikatelů aj.
-
studium, nemoc a stáří jsou mimořádně vhodným polem pro
investování, neboť na rozdíl od oblasti práce nevytvářejí zónu,
ve které by bylo snadné se organizovat a hájit společný zájem.
Vzniká jakási „dělba investiční práce“ mezi těmi, kdo dále financují průmyslovou výrobu, a těmi, kdo své finanční prostředky směrují do oblasti soukromých pojišťovacích fondů. To ovšem vytváří ostrý rozpor ve fungování celého systému. Ti, kdo investují do klasické výroby, potřebují, aby mzdy byly nízké (kvůli konkurenceschopnosti.
Naopak ti, kdo investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější mimopracovní aspekty lidské existence (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty.
Celý tento proces radikální přeměny státu a neméně radikální přeměny občanů je kryt novou ideologií. Podle ní mají státy i každý jednotlivec fungovat jako firmy.
Dardot, P., Laval, Ch. La nouvelle raison du monde. Essai sur la société néolibérale. Paris: La Découvert 2009.
Existuje rozšířený mýtus, že levice chce velký a silný stát,
zatímco pravice požaduje stát minimální a úsporný. Ve skutečnosti pravice nechce stát ani tak minimalizovat, či dokonce zcela zrušit. Veřejnými rozpočty i těch ideologicky nejliberálnějších států
protéká rok co rok objem peněz srovnatelný s tokem peněz uvnitř těch nejvelkorysejších sociálních států. Pravice se jen snaží tento proud peněz přesměrovat od pomoci sociálně potřebným k pomoci finančně silným. (Věnuje se tedy jakési sociální práci s firmami a nejvyššími příjmovými skupinami.)
Podíl hrubého domácího produktu, který ročně prochází státní pokladnou, v posledních třiceti letech ve všech ekonomicky vyspělých zemích narůstá. Pouze jeho skladba se mění v intencích neoliberální politiky: Stoupá pomoc státu firmám, klesá míra zaopatření v nezaměstnanosti. Stoupají výdaje na činnost punitivního sektoru (policie a soudy), klesají investice určené pro veřejné školství. Promíjí se placení sociálního pojistného firmám, nepromíjí se však ve stejné míře zaměstnancům. Klesají daně z finančních převodů, z majetku, vysokých příjmů a dědictví, rostou však veřejné poplatky, daně ze spotřeby a z bydlení.
Stát se má chovat jako firma a má sloužit jako servis pro jiné firmy (hlavně velké nadnárodní).Proto snižuje daně těm nejbohatším.
To si ovšem následně vynucuje redukci veřejných výdajů a sociálních programů pod heslem nezvyšování státního dluhu. Vzniklé díry ve státním rozpočtu jsou využívány jako důkaz toho, že náklady na provozování veřejných služeb a sociální ochrany jsou příliš vysoké.
To slouží jako argument pro jejich privatizaci.
Stát při těchto manévrech balancuje na samém pokraji své sebedestrukce. Vydatně přispívá k podrývání své vlastní autority.
K oslabování veřejného sektoru jsou používáni státní úředníci,
kteří tuto činnost provádějí naprosto loajálně, pečlivě a svědomitě,
jak jsou zvyklí z veřejné služby.
Bonelli, L., Pelletier, W. (eds.) ĽÉtat démantelé. Enquête sur une révolution silencieuse. Paris: La Découverte 2010.
Neoliberální stát nemá v popisu práce ochranu svých občanů před tržními nejistotami, před zvyšující se konkurencí, či před dopady hospodářské krize. Naopak, má občany přimět k tomu, aby se všem těmto tlakům - pokud možno na vlastní náklady - přizpůsobovali.
Mají se adaptovat snížením ceny práce, snížením výše důchodů od státu, snížením rozsahu sociální ochrany, oslabením role zákoníku práce, oslabením vlivu odborů.
Výčet nových sociálních rizik, který podávají badatelé, získává svoji logiku právě ve světle adaptace státu a občanů na tlaky globalizované ekonomiky:
Nutnost sladit rodinný život s výdělečnou prací, (což se týká především zaměstnaných žen), úzce souvisí se snížením ceny práce
a se snížením rozsahu sociální ochrany rodiny. Existenční problémy těch, kdo mají nízkou či zastaralou pracovní kvalifikaci, souvisí s delokalizací celých výrobních odvětví. Nedostatečné pojištění osob zejména ve stáří je dáno tlaky na snižování ceny pracovní síly
a redukcí sociálního pojistného. (Faktor stárnutí populace je sice objektivním demografickým procesem, obtížně řešitelným se však stává právě v kontextu ostatních „adaptačních opatření“.)
Státu, který přesměruje své zdroje uvedeným způsobem, nezůstává pochopitelně dostatek kapacit, aby pomáhal svým občanům. To vede k výzvám, podle nichž se má každý občan po vzoru dokonale konkurenceschopné firmy postaral o sebe sám. Každý jednotlivec má fungovat po vzoru soukromé firmy: „Každý jednotlivec musí ve své práci, ve svém volném čase i ve svém intimním životě řídit svůj život jako skutečný profesionál, jako správce svého vlastního výkonu.
Profesionalizace života podle modelu firmy je od nynějška jediným způsobem, jak se stát autonomní, jak se orientovat ve světě
a jak vymezit svoji sociální identitu. Stali jsme se podnikateli se svým vlastním životem“
Alain Ehrenberg: Le culte de la performance. Paris: Calmann-Lévy 1991.
Nověji popisuje tento trend italsko-francouzská socioložka Maria Michela Mariano v knize příznačně nazvané Extenze panství manipulace.
Marzano, M. 2008. Extension du domaine de la manipulation. De ľentreprise a la vie privée. Paris: Bernard Grasset.
Klíčovými slovy této proměny jsou:„konkurence“, „svoboda volby“ a „zodpovědnost“. Přeměna individua ve firmu znamená,
že každý jednotlivec má být konkurenceschopný v soupeření s druhými lidmi, zformovanými zcela stejně jako on. Člověk přeměněný ve firmu má realizovat všechno, co vyžaduje příkaz bezpodmínečné adaptability: Stává se expertem sám sobě,
podnikatelem se sebou samým. Všechny tyto své aktivity provádí výhradně cestou sebefinancování, tedy na vlastní náklady.
Tlak na všudypřítomnost konkurence slouží skrytým cílům: Živí iluzi svobodné volby tam, kde svobodu volby znemožňuje. Každému se namlouvá, že je zcela autonomní, a zároveň se mu říká, že musí být naprosto konformní vzhledem k požadované normě výkonu.
O každém se tvrdí, že má veškerou svobodu, a zároveň se mu dává najevo, že prakticky nemá na výběr. Každý má podávat maximální výkon bez ohledu na to, jaké jsou jeho pracovní podmínky,
jaký je jeho status a jak je odměňován.
Le Goff, J.-P.: La barbarie douce. La modernisation aveugle des entreprises et de ľécole. Paris: La Découverte 2003.
Svoboda výběru je redukována na jediné – na úsilí stát se konkurenceschopnějším, než jsou ti druzí. Zmíněná iluze svobodné volby v prostředí všudypřítomné konkurence umožňuje ještě něco dalšího – stává se možným přičíst každému osobní vinu za jeho neúspěch. Je třeba učinit odpovědnými (responsibilizovat) nemocné a invalidní, žáky a studenty, uchazeče o práci a stárnoucí lidi. Je na ně přenášena rostoucí část „nákladů“ jejich volby: jde o přesun rizika na nemocného, který si „vybírá“ způsob péče či typ operace, na studenta anebo nezaměstnaného, který si „vybírá typ vzdělání“, na budoucího důchodce, který si „vybírá“ typ starobního zajištění.
Představa člověka jako firmy tak přes sérii mezikroků vede ke konečnému cíli – přenést vinu na oběti NSR. Selhali jako manažeři vlastního života, kteří nebyli ustavičně cvičit k vyšší produktivitě
s cílem co nejvýhodněji se prodat.
Jak upozornil už počátkem 90. let John Kenneth Galbraith, přisuzování viny obětem NSR plní ještě jednu důležitou funkci.
Bohatí a úspěšní se tím elegantně zbavují svých vlastních pocitů viny, které by jim mohly ubírat na komfortu, pokud by je trýznila otázka:
„Jak může být někdo tak šťastný, jestliže tolik ostatních bojuje o holou existenci, či dokonce tento boj již prohrálo?“
Galbraith, J. K. The Culture of Contentment. London: Sinclair-Stevenson 1992..
Souhrn zdrojů, jimiž člověk v roli firmy disponuje, představuje jeho „lidský kapitál“. Je-li každý člověk nositelem lidského kapitálu,
pak se stává legitimním, aby byl též nositelem všech (tržních) rizik
s užíváním kapitálu spojených. Koncept lidského kapitálu
vyjadřuje závazek každého člověka-firmy udržovat si svoji pracovní sílu na takové úrovni, aby to přinášelo maximální zisk firmám skutečným.Tento koncept dobře koresponduje s postupující privatizací pojištění jako jednoho z předpokladů provozování mafianizované ekonomiky.
Právě koncept lidského kapitálu má z hlediska vazby „konkurence - svobodná volba - vlastní zodpovědnost - vlastní riziko“ zásadní význam. Jeho zhodnocování se má stát hlavním (pokud ne jediným)
motivem veškerého jednání každého jednotlivce. Každý se má chovat jako kapitalista a jako on má zacházet se svým kapitálem vzdělanostním, profesním, zdravotním aj. Jde o kapitalizaci celého života:Každý se musí stát „správcem svých rizik“ v oblasti zaměstnání, zdraví, vzdělání atd. Za představou člověka coby nositele „lidského kapitálu“ se skrývá proměna veškeré populace v co možná nejlacinější a snadno použitelný zdroj pro firmy a pro skutečný kapitál, který se v nich zhodnocuje.
Co vlastně znamená, když vše má fungovat jako firma? Pokud má jako firma fungovat stát, pak to znamená, že v něm (podobně jako v každé jiné firmě) není místo pro ty, kdo z jakéhokoliv důvodu nepracují. Pokud má jako firma fungovat jedinec, pak to znamená,
že zodpovědnost sám za sebe musí převzít i ten, kdo žádný využitelný kapitál nevlastní. Plnou osobní odpovědnost za svoji volbu
má převzít i ten, kdo žádnou skutečnou volbu nemá.
Podobné rady mohou stěží pomoci obětem NSR. V podstatě jde o návody z manažerských příruček, jež jsou adresovány těm, o které skuteční manažeři nemají zájem. Podobné výzvy nelze vnímat jako vážně míněné rady. „Chtít po někom, kdo nemá práci a je ve složité rodinné situaci, aby vypracoval projekt své existence, je dosti odvážné. Kdyby toho byli dotyční lidé schopni, nepotřebovali by, aby jim někdo pomáhal“.
Castel, R.: La montée des incertitudes. Paris: Seuil 2009.
Jakou hlubší logiku můžeme v tomto procesu zaznamenat?
V období modernity se postupně vystřídaly tři typy středních vrstev.
Nejprve to byly staré střední vrstvy, především drobní podnikatelé, majitelé malých rodinných firem. Byli pracovití a odkládali odměnu, aby byla časem vyšší. Byli schopni vysoké míry sebekontroly. Dokázali plánovat svoji budoucnost. Jak známo, podle Maxe Webera právě tyto vlastnosti, inspirované nábožensky, stály u zrodu původní akumulace kapitálu a podílely se nemalou měrou na vzniku moderního kapitalismu. (Víme, že Werner Sombart vysvětloval vznik tržního systému jinak, ale to zde nehraje roli.)
Model starých středních vrstev začíná ustupovat do pozadí
s rozvojem velkých formálních organizací zhruba od poslední třetiny 19. století a pokračuje po velkou část 20. století. Na místo drobných majitelů rodinných firem nastupují masy zaměstnanců veřejných úřadů i velkých soukromých firem. Mají zcela jiné vlastnosti:
Část své nezávislosti vyměňují za poměrně velkorysé zajištění.
Jejich vlastnosti kriticky popisuje řada autorů, např.:
David Riesman: Osamělý dav (1950)
William H. Whyte: Organizační člověk (1956).
Podle těchto autorů jsou naprosto konformní, neiniciativní, mizí u nich schopnost odkládat odměnu, zvykají si žít na dluh, namísto co nejvyššího výkonu jen zdání výkonnosti,
Sociální práce ve svých počátcích vyžadovala od klientů vlastnosti starých středních vrstev. Ve fázi organizované modernity doporučuje vlastnosti nových středních vrstev: skrze zaměstnání se integrovat do velkých organizací a tím do společnosti.
Od konce 20. století však nastupuje třetí generace středních vrstev:
Německý sociolog Gerhard Schulze: Společnost zážitků (1992),
americký žurnalista David Brooks: Bobos (2000), francouzský filozof Gilles Lipovetsky: Paradoxní štěstí (2006).
Shodují se v tom, že nejnovější střední vrstvy jsou mnohem autonomnější a kreativnější, ale zároveň také mnohem méně zajištění
a výrazně zranitelnější ve srovnání s organizačním člověkem. Mají více možností jak vyniknout, zároveň jsou ohroženi mnoha riziky,
která se příslušníků nových středních vrstev prakticky netýkala. Se starými středními vrstvami mají společnou touhu po samostatnosti. Chybí jim však jejich střídmost a odříkavost. Namísto povinností pěstují potěšení. Pídí se po stále nových zážitcích (Schulze), žijí vyloženě bohémsky (Brooks), náruživě se věnují hyperkonzumu (Lipovetsky).
A opět se sociální práce inspiruje vlastnostmi těchto nejnovějších středních vrstev (respektive: některými jejich vlastnostmi). Především jsou sociálně potřební lidé odrazováni od postojů a strategií,
které by napodobovaly mentalitu organizačního člověka. Spoléhání na pomoc je prý svádí na cestu byrokratické závislosti. Tento moralizující postoj má pochopitelně svoji latentní funkci – má zdůvodňovat, proč je nežádoucí zvyšovat prostředky na sociální zajištění chudých a potřebných. Zároveň má usnadnit přechod od soustavné státem organizované veřejné péče k péči pouze nárazové a provozované v režii soukromých agentur.
Z modelu bohémské buržoazie (bobos) se obětem NSR doporučuje převzít jen něco: Na rafinovaný konzum pochopitelně prostředky nemají. Mají se však podobně jako úspěšní členové nejnovějších středních vrstev ustavičně vrhat do konkurenčního zápolení a zcela svobodně se v něm realizovat. I když jim k tomu zoufale chybějí prostředky, mají bezvýhradně přejímat veškerou zodpovědnost,
která je s vlastní volbou spojena. Je jim tedy určena přesně polovina z toho, co Davida Brookse zaujalo na životě těch nejúspěšnějších.
V podstatě jsou sociálně potřebným na prahu 21. století předpisovány recepty, podle nichž postupovali před více než sto lety
příslušníci starých středních vrstev. Model člověka jako firmy jim sugeruje, že každý je v zásadě podnikatelem. Do budoucna mají odkládat odměnu i v případě, že je žádná nečeká.
Pozoruhodné jsou na tom především dvě věci:
1)
Sociální pracovníci mají nabádat ty, kdo jsou téměř zcela bez
zdrojů, aby se chovali podobně jako lidé, kterým ani poměrně rozsáhlé rodinné a majetkové zdroje často neumožnily ve všeobecné konkurenci svoji živnost udržet.
2)
Sociální práce nutí tržně a životně nejméně úspěšným osobám
staré ctnosti středních vrstev právě v době, kdy samotné střední vrstvy mají hodnoty výrazně odlišné, ba nejednou zcela opačné. Namísto osobního nasazení nastupuje u středních vrstev nezávazné sdílení zkušeností, namísto posedlostí výkonem vyhledávání nejrůznějšího potěšení a zážitků, namísto tvrdé práce takové aktivity, u nichž převládá hravost a nezávaznost.
Jako kdyby tržní systém dnes odkládal klasické ctnosti drobné buržoazie jako veteš vhodnou nanejvýš tak pro ty, kdo stojí na samém okraji společnosti.
Hlavní slabinou neoliberální koncepce státu i jednotlivce
jako obdoby soukromé firmy je samotné pojetí firmy. Počátkem 21. století neoliberálové stále ještě chápou firmu způsobem, který byl naposledy uznáván někdy v období 30. až 50. let 20. století. Pro potřeby údajné modernizace fungování společnosti tak má být využit zcela zastaralý, překonaný a již zhruba půl století nepoužívaný model.
Instituce firmy, která má být využita mimo jiné k řešení NSR, prodělala právě v průběhu posledního půlstoletí natolik závažné proměny, že se stala jedním z hlavních zdrojů těchto rizik. K léčení sociální choroby tak má být použito právě to, co tuto chorobu způsobilo a co ji soustavně prohlubuje.
Jak vypadala firma, jejíž nápodobou mají být řešeny problémy údajně přebujelé státní moci i problémy fungování veřejného sektoru
a konečně i otázky uplatnění jednotlivců na trhu práce, či integrace sociálně vyloučených?
Firma je pojímána jako nediferencovaný celek. Je to jakási monáda,
dále nedělitelný útvar, který v sobě obsahuje vše, co potřebuje pro úspěšné přežití ve víru konkurence. Předpokládá se, že zájmy všech jejích pater jsou v zásadě totožné. Takto byly firmy líčeny organizační teorií v prvé polovině 20. století. Diskutovalo se jen o tom, s pomocí jakých nástrojů mají být takto organizačně i zájmově homogenní firmy řízeny: Taylorovská větev manažerských teorií sázela na metodu cukroví a biče, na kombinaci materiálních odměn a trestů.
Směr zvaný „human relations“ zdůrazňoval dobrovolnost kooperace
a vyzvedával úlohu neformálních vztahů posilujících motivaci pracovníků.
Od 70. let 20. století se však firemní pyramidy rozkládají
na centrum a periférii. Firmy se začínají zbavovat svých zaměstnanců.
Celý dosavadní spor o to, jaký styl řízení a jaký vztah manažerů k zaměstnancům je pro firmu nejefektivnější, se stává druhořadým.
Výhodnější než trvat na taylorovských zásadách cukroví a biče,
a výhodnější než motivovat zaměstnance neformálním uznáním
je - v maximální možné míře se zaměstnanců zbavovat. Z bývalých zaměstnanců se stávají formálně nezávislí subdodavatelé, kteří uzavírají s firmou jednoúčelové a krátkodobé kontrakty. Přicházejí o všechny výhody plnohodnotných pracovních smluv a v neúprosné konkurenci si navzájem srážejí ceny za svoji práci. Firmy tím dosahují dvojího efektu: jednak se zbavují povinnosti starat se o zaměstnance,
jednak snižují cenu svých vstupů. Obojí přináší horním patrům firem nezanedbatelný profit. Už neplatí, že spolu souvisí velikost rizika a odměny. Ti, kdo mají vysoký zisk, přesunují maximum rizik na ty, kdo mají nízké příjmy. Zatímco příjmy se koncentrují do jader firem,
rizika se usazují na periférii dodavatelů a subdodavatelů. Subdodavatelé jsou formálně autonomní, ale nejsou zajištění a na nic nemají nárok. Mnozí z nich mají na výběr pouze mezi nízkým příjmem a nezaměstnaností. Jiní si vybírají mezi založením rodiny a pořízením dětí a materiálním dostatkem. Další mohou volit mezi trvalým domovem a ustavičnou mobilitou.
Firmy tak plodí NSR, a přitom se obětem NSR zdůrazňuje, že si pomohou jedině tehdy, jestliže se budou chovat právě tak jako tyto firmy. Je třeba být hodně naivní, máme-li si myslet, že to může fungovat.
Shrnutí na závěr: V oblasti praxe se velké peníze chtějí zmocnit
mimopracovních aktivit člověka, aby se mohly skrze jejich pojištění (reálné nebo fiktivní) co nejvíce zhodnocovat. V oblasti teorie chce podobně úplně ovládnout celou lidskou existenci koncept člověka-firmy (a koncept lidského kapitálu). Proto je tržně neúspěšným nabízena jako lék jediná rada – stát se tržně úspěšnými. A především - nést všechny důsledky za to, když toho nebudou schopni.
Recent comments