Pleska, Gabriel

Básník Gabriel Pleska se narodil 31. ledna 1978 v Rakovníku. Vystudoval Filozofickou fakultu v Olomouci. Nyní studuje finštinu na pražské Univerzitě Karlově a pracuje jako redaktor v literárním obtýdeníku Tvar. Žije v Praze a Rakovníku.

Prvotina Gabriela Plesky Česnek! Česnek! zaujala kritiku jak svou jazykovou bravurou, tak poučenou literární hrou, kdy autor surfuje v různých žánrech a poetikách a svůj básnický svět staví na ironickém vztahu k poezii.
Literární ironie Gabriela Plesky se asi nejvíce blíží té wernischovské. Je to ironie povětšinou laskavá, hravá, která však občas bez varování bodne a řízne do masa, aby se pak zase vrátila ke svým hrátkám a „kudrdlinkám“. Nejde ani tak o ironii vůči světu jako spíš vůči literatuře. Její hlavní autorskou funkcí je udržet si distanc od textu. Pleska čtenáře co chvíli nenápadně upozorňuje, že vše se tu děje pouze v textu, který je podřízen hře – nikoli realitě. Zpochybňováním pravdivosti napsaného je autor nepochybně dítětem postmoderny a nutno říci, že se v ní cítí jako ryba ve vodě. V ležérní nadsázce užívá knižní výrazy, ozvuky lidové poezie, neologismy; v takto rozehrané partii si může pohrávat i s kýčem („capali sobi / kopýtka zvonila / ve stopách rozkvetly / ledové květy“). Jak napsal kritik Mojmír Trávníček: „Fascinující je Pleskovo zacházení se starobytným inventářem a lyrickými rekvizitami užuž odumírajícími v rukou básníků minorum gentium. Sluníčko a měsíc jsou u něho ožrané jelenem a krtky, kačeny plují pod zemí, skřítek „v hovně si hloubí skrýš“… a v jednom z básnických receptů a návodů jsou stromy určené k rozkousání.“
Pleska je vášnivý pokušitel forem: Klasické monology střídá dvojhlasy či trojhlasy, zkouší nejrůznější grafické rozvržení textu na stránce, nepohrdne ani neliterárními žánry (recepty, návody, testy z jazykových příruček apod.), které dále remixuje a variuje. Jeho metody občas upomínají na snahy experimentální poezie, jejíž echa v podobě různých permutací či textových manipulací najdeme u Plesky ovšem opět v ironickém odstupu. Tím, že autor naplňuje kvaziexperimentální formu povýtce romantickým obsahem a zbavuje ji tak falešné víry v estetickou racionalitu, stýká se v těchto pasážích s autorským naturelem Ladislava Nováka, experimentátora, jehož hledačství vždy provázel humor a sarkasmus. Ostatně, lyrický humor je i jednou z velkých deviz Pleskových. Někdy má podobu řízné grotesky („jednomu / tlustému uhlíři / který byl zároveň / poustevníkem vyrostly / fousy na prdeli / konec“), jindy je mnohem jemnější, zachytitelný třeba jen v dikci či lehké narážce – a právě tak působí nejoriginálněji.
Stejně obžerně jako k formám chová se Pleska i k samé matérii své tvorby, k jazyku. „Byl jsem zblednut a byl jsem zezelenán…,“ píše v jedné z mnoha lingvistických etud. Svým „mrštným jazykem“ dokáže Pleska vystavět řadu efektních, ba sugestivních obrazů s velmi zvláštní atmosférou. Tak např. v trialogu Havranpírko, který není žádnou surrealistickou schválností, vytvoří z bizarních obrazů typu „bludný cyklista“, „citrony v chodidlech“ či „čas rozchvátaných sobů“ fantaskní pseudoděj. Mezi stavebními kameny tohoto spektáklu ovšem nechá škvíry, jimiž můžete ve svém vědomí vyvolat v život svou privátní obrazivost, aniž by byla jakkoli vázána na původní textovou fantasmagorii. Vposledku tedy můžeme říci, že Pleska přes zjevnou nedůvěru k poezii hledá její nové výrazové možnosti a paradoxně i její novou vážnost, ospravedlnitelnost v popkulturním mumraji 21. století.