Putna Martin C.

Profil

Literární historik, komparatista, esejista, publicista a vysokoškolský pedagog Martin Putna se narodil 30. května 1968 v Písku. Po maturitě na gymnáziu studoval v letech 1986–1991 ruštinu a latinu na FF UK v Praze. V roce 1987 se stal praktikujícím katolíkem, začal navštěvovat teologické a filozofické bytové semináře a zajímat se o disent. V roce 1989 prošel prvním údobím církevní skepse. Na konci téhož roku se stal spoluzakladatelem revue Portál, která od roku 1990 vycházela pod názvem Souvislosti a kde byl Putna do roku 1993 zástupcem šéfredaktora. V roce 1990 spoluzaložil Křesťanskou akademii Praha a působil jako redaktor Katolického týdeníku. Po absolvování FF diplomovou prací Duchovní profil Alexandra Solženicyna odjel na stipendijní pobyt do Mnichova, kde se zabýval především literaturou ruské emigrace a postmoderní literární vědou. V roce 1992 se stal odborným asistentem na katedře rusistiky FF UK. V roce 1995 získal doktorát za práci Ruská literatura a náboženská filosofie v emigraci 1918–1945. Ve stejném roce se přestěhoval z Prahy do Zalužan, kde v „poustevnickém azylu“ napsal autobiografickou Knihu Kraft. V roce 1997 přešel z katedry rusistiky (z Ústavu východoevropských studií) do nově vzniklého Centra komparatistiky FF UK. V roce 1998 získal docenturu za studii Česká katolická literatura 1848–1918. O dva roky později absolvoval studium na Teologické fakultě v Českých Budějovicích a dokončil dvě knihy věnované Origénovi z Alexandrie. V roce 2002 působil po dobu šesti měsíců v České televizi jako moderátor publicistického pořadu Síto, mimo to spolupracoval a stále spolupracuje s Českým rozhlasem 3 – Vltava, denním i týdenním tiskem. V období 2004–2005 byl zastupujícím profesorem na univerzitě v Řezně.

Putnova odborná a pedagogická činnost je věnována bohemistice, slavistice, klasické filologii, patristice a religionistice. Základními okruhy jeho vědecké práce jsou ruská emigrační literatura 20. století, kultura ruského středověku, česká katolická literatura 19. a 20. století, literatura jihočeského regionu, křesťanská a pohanská literatura pozdní antiky a antická tradice v evropské kultuře. Putnovy překlady ruské emigrantské poezie vycházely časopisecky a v knize U řek babylonských (1996, spolu s M. Zadražilovou a P. Borkovcem). Z latiny kromě Origéna z Alexandrie přeložil Prudentiův Hymnus na zpěv kohouta. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Alexandra Solženicyna, Sergeje Bulgakova, Borise Poplavského, Jurije Těrapiana. V časopise Souvislosti vyšel jeho překlad Goethovy Skici k portrétu Winckelmanna.
Martin C. Putna pokládá sám sebe za křesťanského intelektuála se vším, co k tomu náleží: s dávkou neklidu, provokatérství a exibicionismu, s rozmáchlými „barokními“ gesty i s pokorou, s okázalostí i s myšlenkovou subtilností, která je někdy až filigránsky přesná a detailní. Putna bývá považován také za exaktně založeného literárního historika a komparatistu, klasicky vzdělaného a zdatně filologického, za autora sžíravě pronikavých esejistických textů, konstruovaných nikoli vědecky a samoúčelně, ale vztahujících se vždy nějakým zásadním způsobem k současnosti. Je publicistou a autorem nesčetných časopiseckých článků a glos, takže rovněž ví dobře, jaké je to tvořit texty příležitostné a aktuální. Na druhé straně je jeho intelektuální publicistika literárně vybroušená a esejisticky rozevlátá. Odtud je třeba charakterizovat Putnův styl psaní, jenž není bez aspirací beletristických a estetizujících.
V polovině devadesátých let vyvolalo v literárních a kritických kruzích rozruch vydání autobiografického románu Kniha Kraft, který byl po převratu v roce 1989 jedním z prvních pokusů o vystižení situace „přechodného“ člověka, jenž sice vyrůstal a studoval v totalitním režimu, přikláněl se k zakázaným myšlenkovým a náboženským hnutím, pronikal do disidentských okruhů, aby se po obnovení demokracie složitě orientoval v nové skutečnosti, přinášející zdánlivou volnost, avšak také tvrdé a nekompromisní budování kapitalismu v Čechách, uvyklých až do té doby žít kunderovským „pomalým“ tempem a sterilním životem. Putnovu předčasnou autobiografii můžeme číst jako strhující, i když radikální svědectví o zlomovém okamžiku českých dějin, kdy byla šance obnovit duchovní potenciál, ale kdy většina Čechů tuto možnost využila jen částečně nebo prospěchářsky. Je logické, že v takové vypjaté a nepřehledné situaci se myslící člověk stává kritikem. U Putny se tato jistě oprávněná kritika navíc opírá o osobnosti, které byly ve své době značně kontroverzní, ať už to byl Putnův duchovní i básnický guru Jakub Deml, staroříšský vydavatel a bloyovský intelektuál Josef Florián nebo – zejména v posledních letech – autor velkolepého románu Bloudění Jaroslav Durych.
Putna vystudoval rusistiku, a tak jeho první knižně vydanou prací byla dvoudílná studie Rusko mimo Rusko, na které se autorsky podíleli rusistka Miluše Zadržilová a básník a překladatel Petr Borkovec. Kniha nese podtitul Dějiny a kultura ruské emigrace 1917–1991 a ve výstižných medailonech seznamuje s hlavními protagonisty emigrace po bolševické revoluci v Rusku. Pojednává např. o Merežkovském, Buninovi, Nabokovovi, Cvetajevové, Gorkém aj. Už v těchto portrétech emigrantských básníků a spisovatelů se projevil Putnův literárně vzletný, dramatický styl. V dobové recenzi se můžeme dočíst, že Putnovy črty se „čtou jako dobrodružné romány Josepha Conrada.“ Zajímavou částí knihy je třeba popis tzv. Ruské akce, která v Praze proběhla na základě podnětu ministerského předsedy Karla Kramáře a jejímž cílem bylo v tehdejším Československu vytvořit organizované centrum ruské zahraniční inteligence včetně rozsáhlého systému školství sahajícího od útulku pro sirotky až ke zřízení pražské ruské univerzity. Do proruských aktivit se tehdy zapojila i část české veřejnosti nebo emigrantů typu Romana Jakobsona, o němž Putna pojednává také v souvislosti s Pražským lingvistickým kroužkem.
Z roku 1994 je první vydání Putnova esejistického souboru My poslední křesťané (druhé, doplněné vydání je z roku 1999). Autor v něm shrnul texty porůznu publikované časopisecky, především v katolických periodikách a v Souvislostech, psané na téma moderní pokřivené náboženskosti, apokalyptického charakteru přítomnosti, avšak rovněž na téma syntézy antického, především pozdně římského, nicméně ještě pohanského světa se znovuzrozeným světem křesťanským. Proto do jedné části souboru, nazvané Apokalyptičnosti, zařadil Putna esej My poslední křesťané aneb Kdo dá Evropě ránu z milosti, v němž předjímavě postihl kontinuitu i diskontinuitu evropských duchovních dějin, která se stane klíčovým tématem i zatím poslední Putnovy knihy Řecké nebe nad námi aneb Antický košík (2006). Do oddílu Církevnosti je zařazený text o smyslu či nesmyslnosti církevního disentu a o erotismu v křesťanství. V dominantním eseji My poslední křesťané vychází Putna z Ekovy teze o „novém středověku“, v níž je konec dvacátého století přirovnáván k ranému středověku a kde jsou hledány paralely obou epoch: „krize Pax Americana a Pax Romana, nástup tzv. třetího světa a invaze Gótů a Hunů do Evropy, zmizení klasického liberála a zmizení klasického Římana…, hippies a komuny – žebravé řády, strukturalismus – čistě formální přístup středověkých učenců k antické literatuře atd.“ V tomto svazku, ale i v knížce drobných a příležitostných novinových glos a marginálií Chvály (2001), vystupuje Putna nejen jako kritik pseudonáboženství modernity a postmodernity, ale také jako moralista, který v duchu Dostojevského zvažuje, čím je pro současného spirituálně nezakotveného, bezprizorného člověka pojem boha, božství, víry, teodicey, transcendence, holanovské duchovní vertikály.
V roce 1998 publikuje Putna rozsáhlou studii Česká katolická literatura 1848–1918, na kterou by měla navázat zatím nevydaná druhá část, věnující se údobí po vzniku Československa až do současnosti, tj. ke katolické či spirituální literatuře po roce 1989. Putna pojal výklad dějin katolické literatury s epickou šíří a narativností. Nejprve se snaží postihnout rozdíl mezi literaturou křesťanskou a spirituální, aby okamžitě konstatoval, že sám pojem katolická literatura vzniká až z ducha moderní sekularizace a profánnosti. Stranou neponechává ani katolický reformismus, který se ostatně jako zlatá nit vine nejen touto studií, ale celým Putnovým dílem. Autor sleduje metamorfózu katolictví v osvícenském věku a dokládá ji především na třech osobnostech, jakými byli L. A. Muratori, Bernard Bolzano a křesťanský mystický socialista de Lamennais. Zajímavá a k dnešku promlouvající je kapitola o „katolické romantice“, pandánu k romantismu antikizujícímu (Hölderlin, Kant). Zde se esejista zajímá především o Novalise ocitajícího se na cestě existenciálního zážitku transcendence, o Clemense Brentana a o mystičku Emmerichovou. Těžištěm jeho studie je však literatura katolické moderny, již Putna označuje jako „cestu z ghetta“. Samostatnými oddíly jsou zde portréty Lutinova, Baara, Xavera Dvořáka, Sigismunda Boušky, Aloise Langa a dalších. Více než sto stran je věnováno Josefu Floriánovi a jeho staroříšskému kruhu, k němuž náleželi francouzský katolický rebel Leon Bloy, Jakub Deml, Josef Vašica, Bohuslav Reynek nebo Jan Čep. Jakub Deml je druhým ústředním aktérem Putnovy sugestivně beletrizující, mírně provokativní, někdy však i mystifikující studie. Putna zde rozpracovává zejména známý konflikt Demlův a Březinův, ale rovněž Demlův složitý vztah k ženám – k Pavle Kytlicové, k Rose Junové nebo hraběnce Sweert-Sporckové. V závěrečné kapitole prvního dílu dějin české katolické literatury referuje o „poutnících od daleka“, přicházejících osaměle a bez návaznosti na Katolickou modernu: hovoří o náboženských realistech Masarykovi a Josefu Holečkovi, o francouzské inspiraci českého filokatolicismu ze strany dekadenta Huysmanse a básníka Claudela, jak se projevila např. v díle Julia Zeyera, Otokara Březiny, Františka Bílka, Jiřího Karáska ze Lvovic, Karla Hlaváčka nebo u členů skupiny Sursum. Drobný portrét je věnován solitérovi Josefu Váchalovi.
V roce 2001 vydává Putna studii o jednom z tzv. církevních otců (patres ecclesiasticci) Origénovi z Alexandrie s podtitulem Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím. Origenes se mu jeví jako obhájce pravověří, jako „církevní disident“, „křesťan mezi intelektuály“ a jako první mnich. Studie předznamenala zrod další knihy Řecké nebe nad námi, kterou autor charakterizuje jako text „k druhému životu antiky v evropské kultuře“. Antický otisk, ať starořecký nebo římský, jako by utkvěl na všem, co dnes děláme a jak vnímáme. Proto je hned v úvodu knihy převyprávěna historka o výroku Johanna Wolfganga Goetha o „antickém košíku“, pojednávající o tom, jak se výmarský básník při jednom výletu do přírody zadíval na proutěný koš, který mu asocioval antiku. Putna nazírá helénské téma všestranně a extenzivně. Mluví o jakési triádě, z níž je Řecké nebe nad námi poskládáno: prvním oddílem jsou studie o hledání Řecka mimo Řecko, tj. především v Itálii, v Římě, v Neapoli, v příbězích a itinerářích tzv. Grand Tour ze severu na jih; samozřejmě sem patří i samostatně zpracovaný „topos Winckelmann“. Druhou část tvoří studie o autorech cestujících do Řecka pouze imaginárně: o otci básnického romantismu Hölderlinovi, o českém cestovateli a dobrodruhovi Krškovi nebo o moravském básníku Kuběnovi. Třetí oddíl je věnován nikoli fiktivním, ale skutečným návštěvám a návštěvníkům klasického Řecka. Tady je Řecko spíš územím „literárního toposu“, vnímaného v „daleko poučenější souvislosti s Řeckem reálným: Alexandrie v podání Kavafisově, Forsterově, Durrellově nebo Yourcenarové…“ Podobně jako Česká katolická literatura je i poslední Putnova knižně vydaná práce obdařená dávkou beletristické poutavosti. A je psána lehkým, ekovsky esejistickým stylem. (js)

Medailon je aktuální k 1. březnu 2007

© 2005 Ministerstvo kultury ČR, Redakční systém ePublisher