Tři osudy

Karel Hvížďala

Jaroslav Vejvoda, který byl prvním a nejvýznamnějším objevem nakladatelství 68 Publishers manželů Škvoreckých v Torontu, ale po návratu do Čech se již výrazněji neprosadil. Jan Novák, ze kterého se stal americký spisovatel, jehož knihy v překladech mají úspěch i doma. A Pavel Minařík, jehož neukojená a nenaplněná touha být spisovatelem a slavnou osobou ho přivedla k sepisování hlášení pro Státní tajnou bezpečnost. Tři různé osudy české emigrace.

Psaní poezie, esejů a prózy, anglicky novel (od začátečních písmen těchto tří žánrů je odvozen název mezinárodní spisovatelské organizace PEN klub) je soutěž s Bohem (nebo přírodou) v tvoření: naslouchání ozvěn prapodstaty slov, objevování zasutých kontextů a vyprávění příběhů. Chce-li autor v této náročné soutěži uspět, musí být buď dost jiný či hodně trpělivý, nebo vyprávět jinak příběh svých čtenářů.

Spisovatel-emigrant si nikdy nemůže být jistý, jestli je dost jiný, a své čtenáře moc nezná, takže může být jen trpělivý. Proto je riziko jeho rozhodnutí být spisovatelem mnohem vyšší než u domácích autorů. A rozhodne-li se takový autor po desetiletích vrátit do domovské země, podniká stejné dobrodružství ještě jednou: sémantická řeka vlastního jazyka, do které chce vstoupit, je už taky jiná. Kdo k těmto krokům má odvahu, sílu, nutkání a vytrvalost, musí nutně - obklopen cizím prostředím - postupovat od povrchních věcí směrem k jádru, směrem ke svému nejvnitřnějšímu „já"; nic jiného nemá. Jak známo, Franzi Kafkovi to trvalo patnáct let, než v jazykově cizí Praze zaslechl své „já" v povídce „Zákon".

Pro tento esej jsem si vybral tři dobře známá jména, která reprezentují tři rozdílné osudy posrpnové emigrace v roce 1968 (kdy Československo opustilo něco kolem sta tisíce lidí a každý další rok pak v průměru dva tisíce lidí).

Jaroslav Vejvoda

Josef Škvorecký, po roce 1968 jistě největší spisovatelská autorita v exilu, na začátku sedmdesátých let do světa zakřičel: „Potřetí v životě jsem zažil šťastný pocit objevu, když nás historik Ivan Pfaff upozornil na jakéhosi hošíka ve Švýcarsku a on nám pak poslal rukopis na sbírce různých (patrně různými českými sekretářkami v různých kancelářích uzmutých) papírů, napsaný na německém stroji s ručně (pečlivě) připsanými háčky, čárkami a kroužky nad u, rukopis s chagallovsko-dalíovským titulem Plující andělé, letící ryby. Z rukopisu bylo cítit překonané zoufalství. Rozkoš ze zázraku stvoření." Za svou prvotinu obdržel Vejvoda Cenu Egona Hostovského. Knihu uvedl citátem z Romana Jakobsona: „Chlapec dostane úlohu, z klece vyletěl pták, za jak dlouho doletěl do lesa, když známe rychlost a vzdálenost? Chlapec se táže: a jakou barvu měla klec? Tento hoch je typickým realistou."

Když jsem Vejvodu zpovídal pro knihu České rozhovory ve světě v roce 1980, tak mi na otázku: „Jak se máte? Jak se cítí vaše duše? Nevyčítá vám něco?", odpověděl následovně:

Samozřejmě, že se duše na něco vytrvale, vyčítavě a stejně jako Vy sugestivně ptá. Takové otázky, které navozují sebeobvinění, jsou sice většinou právních řádů zakázány, to však neznamená, že nejsou kladeny - v oblasti vnitra i nitra. Nicméně nepřiznám se ve smyslu dykovského „...-li mne..." a jiných národních prostopravd. Omezím se na souhlas: ano, cosi mi má duše vyčítá. Něco jsem možná zavinil, ale tak nezní otázka. Stydíš se, ptá se duše? Neptá se, proč. Snad ví, co věděl detektiv Phil Marlowe, že každá osobní zpověď je jenom pokroucenou vzpomínkou na pravdu. Snad si vzpomíná, jako dobrácký Bůh v Čapkovi, na tu zakutálenou kuličku pod okapem, na kterou já si už nevzpomenu. Abych si vzpomněl, abych se obhájil, píšu. Literatura, jak ji chápu a prožívám, není ve sporu s duší (a o duši) žalobcem, je svědkem. A soudcem není čtenář, nýbrž čas.

Jaroslav Vejvoda (vlastním jménem Jaroslav Marek) se narodil 13. září 1940 v Praze, absolvoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity, krátce pracoval jako právník na bytovém úřadě, ale po celou dobu již psal a začal publikovat (Univerzita Karlova, Plamen a Host do domu). V srpnu 1968 podepsal smlouvu s připravovanými Lidovými novinami, které poprvé oficiálně vyšly až o jednadvacet let později. Jak mi sám řekl, stál před volbou „ztratit půdu pod nohama, nebo sám sebe", a proto hned v září, v osmadvaceti letech, opustil republiku, chvíli studoval na univerzitě v Bernu kantonální právo, ale studium opustil: rozhodl se věnovat literatuře. Protože se tím neuživil, pracoval jako myč nádobí, později jako knihovník, analytik médií, lektor a televizní dokumentarista. V roce 1997, tedy v sedmapadesáti letech, se přestěhoval do Prahy. V emigraci vydal šest knih (Plující andělé, letící ryby /1974/, Osel aneb Splynutí /1977/, Ptáci /1981/, Honička. Filmová satira ze života uprchlíků /1985/, Provdaná nevěsta /1991/) a spolupracoval na několika filmech s režisérem Bernardem Šafaříkem. V Čechách vydal kromě starých titulů tři nové knihy Jezdci noci (2002), Smrtihlav v lázních (2005) a Pomsta pozdních partyzánů a jiné poválečné tragédie (2007). Některé jeho povídky byly přeloženy do němčiny, vyšly v různých antologiích a dostal za ně i Cenu města Curych.

Jeho prvotina Létající ryby, plující andělé, v níž se autor vyrovnává se životem v exilu, je zřejmě jeho nejsilnějším dílem - ač jde často o krátké povídky -, protože je z ní i z autora cítit, že je plně autentická, že spor, který jeho postavy prožívají, autor spoluprožívá s nimi, že se na jejich osudech podílí, že s nimi sdílí „vynucený krok z klece do prázdna, který považuje za tragédii", nebo že dokonce tyto osudy jsou do značné míry i jeho osudem (G. Flaubert: „Paní Bovaryová jsem já"). Ale zároveň předvádí, že zvládne vnitřně procítit osudy ostatních (A. Tolstoj: „Kdekoliv potkám žebráka, mám neodbytný pocit, že žebrám.")

V povídce „Sklenice chladného mléka" najdeme třeba tento úryvek:

- Pane doktore?

- Prosím?

Neví přesně, proč ho zastavila takto na prahu. To, na co by se chtěl zeptat, je stejně těžké vysvětlit.

- Jak se může člověk asimilovat?

Doktor Brzezinski, o kterém ví pouze to, že ze země, kde se narodil, odcházel dvakrát v životě a na těch cestách postupně ztratil rodiče, manželku a jediného syna, se zarazí, ale potom odpoví vyrovnaným hlasem:

- Asimilují se rostliny a jednobuněčné organismy. Člověk vede s prostředím dialog... přebírá to, co je pozitivní, a ponechává si dobré z toho, co si přinesl...

Zamyslí se a ještě dodá:

- Asimilace je pasivní přizpůsobení se. Člověk se integruje, měl by zůstat aktivní...

Ta nejpůsobivější a nejpřesvědčivější Vejvodova literární díla je možné považovat za popis právě tohoto zápasu (sporu) o aktivní integraci, která se jeho postavám moc nevede, protože společnost, do které chtějí patřit, má svoje symboly, svůj známý okruh informací, svá drobná potěšení, své společné zážitky, které jeho postavám stále unikají a zůstávají cizí. A protože tohle byl zřejmě do značné míry i problém velice citlivého Jaroslava Vejvody, který na tuto situaci reagoval hlubším ponorem do sebe, jsou jeho povídky, zvlášť pro lidi, kteří to také zažili, nezapomenutelné (zatímco poslední jeho knihy již postrádají tuto vnitřní „bolestivou" naléhavost zažitého, i když líčí třeba sérii zločinů, jež byly páchány v partyzánských oddílech, odbojových skupinách či Revolučních gardách za války a po válce). Protože však problém integrace začíná být problémem v sjednocující se Evropě pro všechny Čechy a Moravany a další země, je docela možné, že o jeho raná díla bude ještě jednou zájem: stanou se aktuálními (kvůli přesnosti pozorování) a naléhavými (svými tématy).

Jan Novák

I tohoto autora představil veřejnosti Josef Škvorecký, když mu ve svém nakladatelství v Torontu vydal v roce 1983 (tedy bezmála o deset let později než Vejvodu) povídkovou knížku Striptease Chicago (která má motto z Vlasty Třešňáka: „Flašky vod kofoly sem prodal, ale Palackýho nechtěli..."), ale na americký trh pronikl až románem The Willy's Dream Kit (Miliónový jeep), který vyšel v nakladatelství Harcourt Brace v roce 1985 a u Škvoreckých v roce 1989 v překladu Jaroslava Kořána (po listopadu 1989 prvního pražského primátora). Ve stejném roce pak měl premiéru Formanův film Valmont, na jehož scénáři se Novák podílel. A protože je Miloš Forman, stejně jako třeba Josef Mašín, Havlův spolužák ze školy v Poděbradech (pro válečné sirotky, prominenty první republiky a komunisty) a kamarád překladatele Jaroslava Kořána, je velmi pravděpodobné, že to byl důvod, proč to byl právě Václav Havel, kdo v roce 1988 pro chystané vydání Miliónového jeepu napsal doslov:

V Novákově sugestivním líčení životního příběhu hlavní postavy románu i obou světů, jímž tato postava prochází (Čechy od čtyřicátých do šedesátých let a emigrace nejprve v rakouském utečeneckém táboře a pak v USA sedmdesátých let), cítím ten druh chápajícího nadhledu, který prozrazuje nenafoukaný zájem o skutečnost takovou, jaká je... Ať píše o čemkoliv, od tupé krutosti československého režimu padesátých let, přes gangsterismus mladých uprchlíků v táboře (který najdeme popsaný, i když jinak, i u Vejvody třeba v povídce „Dobročinný bazar", poznámka K. H.) až po beznadějné vzezření okolí Chicaga, nepíše o tom proto, aby demonstroval svou pozorovací a analytickou dovednost (i když ji má!), ale proto, že tak to prostě bylo a tak to je.

Jan Novák se narodil 4. dubna 1953 v Kolíně, kde jeho otec vedl kampeličku, ale v roce 1969, tedy v šestnácti letech, emigroval s rodiči přes Rakousko do Spojených států, do Chicaga. K emigraci byl jeho otec donucen: zpronevěřil totiž peníze, bez vědomí rodiny je prosázel je. Než do kampeličky přišla kontrola, zamířila rodina na výlet do Vídně a už se nevrátila. Jan Novák jako poslušný synek sice v roce 1969 opustil okupovanou zemi s rodiči, ale - jak vzpomínal - vůbec se mu nechtělo, vrátil se tehdy z čundru na Sázavě, kde bylo moc hezky. V Chicagu později vystudoval na univerzitě humanitní vědy a zároveň tam byl povzbuzen k psaní, když zvítězil v studentské literární soutěži.

Miliónový jeep je tedy evidentně částečně autobiografický, ale to platí pravděpodobně pouze zhruba o dvou třetinách knihy. V poslední třetině jsme svědky literárního zázraku jako třeba u Franze Kafky: realistický příběh začne nabobtnávat a mění se ve velkou a tragickou metaforu. Z trochu původně pošetilého hrdiny, který chce v každé situaci vyniknout, vyzrát nad světem, přelstít ho, zjednodušit si ho, být bohatý nějakým trikem (třeba vírou v možnosti Sazky či sázkami v Las Vegas), se pozvolna stane univerzální hrdina, archetyp maniaka, který chce zanechat světu poselství, báseň dlouhou několik mil, ale protože nemá o čem, vyrábí jen odpad. Hrdina, který chtěl nejprve vyzrát nad Kolínem, pak nad Chicagem a nakonec nad celou naší planetou, se promění v smutnou postavu světa, který se snaží lidi přesvědčit, že každý, i když za ním nejsou mimořádné výkony, má neomezené a mimořádné šance: může být milionář-šťastlivec.

A právě díky této (možná jen drobné) proměně Novákova hrdiny v univerzální postavu, která nese univerzální poselství, se promění i sám autor z emigrantského spisovatele v amerického spisovatele (hovoří o sobě jako o bývalém exilovém autorovi), tedy spisovatele bez přívlastku, který se nenarodil v Kolíně, ale v malém městě (pět tisíc obyvatel), ne v Československu, ale v malé zemi (čtrnáct milionů obyvatel) ve střední Evropě, což činí jeho příběh srozumitelný a jiný. A to je právě to, co se Jaroslavu Vejvodovi nepodařilo a ani nemohlo, neboť přišel do ciziny příliš starý, a i ve svém prvním románu Zelené víno (popisuje jeden rok emigrantské rodiny ve Švýcarsku v roce 1980) zůstane bedlivým a přesným vypravěčem, ale realistou (i když se zajímá i o barvu klece, jak si to vypsal z Jakobsona do motta), protože, jak říká jedna z jeho postav v povídce „Jeden úsměv", „jedna zoufale zbytečná zemička zůstala na vlnové délce jeho srdce".

Jan Novák začal podobně, povídkami Striptease Chicago, ale již v nich jsou evidentní náznaky jeho bohaté fantazie a ironického odstupu od české skutečnosti, je doma v Americe, jeho postavy nezažívají žádná traumata z emigrace a jeho srdce zaujalo polohu angažovaného pozorovatele.

Anglicky Jan Novák ještě vydal knihu The Grand Life (Poseidon Press 1987), Prague in Velvet (česky jako Samet a pára, 1992) a Commies, Crooks, Gypsies, Spooks & Poets, (česky vyšlo v roce 1995 jako Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci, z anglického originálu přeložil a upravil sám autor), která byla opět velmi úspěšná. Dostal Cenu Carla Sandburga za literaturu faktu. V Čechách se podílel na vzniku scénářů (například Báječná léta pod psa), napsal několik divadelních her (např. Vražda sekerou v Sv. Petěrburgu) a přeložil Havlovy hry (Audience, Vernisáž, Protest a Zahradní slavnost). V posledních letech vyšly ještě dvě jeho knihy, v roce 2004 Zatím dobrý (příběh bratří Mašínů) a v roce 2007 Děda. Natočil ve vlastní produkci dokument o policií ostře sledované cestě Václava Havla po Československu v roce 1985 s názvem Občan Havel jede na dovolenou. Psaním se ale vždy neuživí: když mu dojdou peníze, nechá se zaměstnat třeba jako nižší manažer výpočetního střediska. Je velice cudný, o intimních věcech zásadně nehovoří (v globalizované intimitě je to velká ctnost) a především mu jde o to, aby zůstal sám sebou („u sebe"). Američanům například nedovolil zfilmovat příběh bratří Mašínů, protože by z toho udělali pouhou střílečku, a čeká na českou produkci.

Pavel Minařík

Jedno z mála autentických svědectví o tomto špionovi zanechal komentátor Svobodné Evropy Sláva Volný, kde Minařík taky pracoval. Sláva Volný se jednou v Mnichově v budově RFE zeptal režiséra, jestli neví, kde je hlasatel Minařík, a ten mu odpověděl: „Zřejmě přemýšlí o tom, co by napsal, kdyby jednou něco napsal." To je podle Volného nejlepší charakteristika, kterou někdo na jeho adresu vyslovil. Minařík si strašně přál být spisovatelem nebo alespoň novinářem, chtěl se proslavit. Ve svých pamětech Kvadratura času Volný napsal: „Jeho německá manželka mě jednou přivedla do ohromných rozpaků, když se mě zeptala, zda byl Pavel v Československu oblíbeným a uznávaným spisovatelem. Zakoktal jsem něco v tom smyslu, že takové věci se dají těžko posoudit, že to je otázka vkusu každého jednotlivého čtenáře. Pavel doma totiž neustále něco psal."

To ale podle Volného bylo až v době, kdy už pracoval pro Státní bezpečnost. Ti, kdo ho znali, jako například Karel Jezdínský, se na rozdíl od některých místních autorů - jak mi sám řekl - shodovali v tom, že Minařík nebyl vyslán do zahraničí jako vyškolený agent, že byl řádný emigrant, ale agentem se stal mnohem později. Podle jeho přátel začal svou špionskou kariéru v baru Tabu (už neexistuje) ve Schwabingu v Mnichově, kde byla barmankou pohledná černovláska, kvůli které se tam Minařík stal štamgastem. Jednou, když s barmankou jel ráno domů ve svém novém fiatu, dostal smyk v Anglické zahradě, narazil do stromu a havaroval. Dál už jde jen o domněnky: smůla byla, že měl nedostatečnou pojistku a způsobené škody na zdraví za něj zřejmě zaplatila Československá socialistická republika, a tím si ho zavázala. Pracoval pod krycím jménem Ulyxes, později, od roku 1972, jako Play, ale vysoké mínění o něm v Praze neměli, jak vyplývá z nalezené dokumentace, v níž stojí, že „nedokázal rozlišovat nepodstatné od podstatného".

Zřejmě to byla StB, která mu doporučila, aby odjel do Londýna na tříměsíční kurz angličtiny, což mu RFE zaplatila. A zřejmě odtud byl odvezen do Prahy a tam byl teprve vyškolen. To, co doma každý den psal, tedy nebyl nový román, jak tvrdil své německé manželce, ale hlášení pro Státní bezpečnost (šlo ale většinou jen o drby z kantýny či z papírů, které posbíral v odpadkových koších).

Oficiální verze je ale jiná: Minařík byl evidovaný I. správou Ministerstva vnitra již 28. prosince 1967 jako agent pod číslem 44 947. Sláva Volný však napsal: „Z Londýna, kam jel studovat jazyk, se vrátil jiný Pavel Minařík, než kterého jsem znal. Už nikdy se neozval o půlnoci telefon, abych za ním přišel do nějakého baru, že se tam nudí. Přestal pít alkohol, vážně popíjel číšky čaje a spíš než o děvčata a hazardní hry se zajímal o politiku. Stal se dokonce tajemníkem exilového PEN klubu a byl činný i v jiných organizacích... Pavel byl vždycky zvědavý, ale pak se stal zvědavý až nepříjemně."

Lze si proto představit, že minulost agenta Minaříka je dílem zpětné legendy StB, která potřebovala předvést systematickou práci, a že Sláva Volný má pravdu: Minařík se stal agentem až v roce 1972, kdy dostal krycí jméno Play, předtím byl asi jen pouhým udavačem v Brně a jako takový byl v registrech svazků zapsán. Kdyby byl dlouhodobě připravován pro práci v Německu (v Mladém světě po návratu řekl, že čtyři roky), naučili by ho minimálně německy a třeba i anglicky.

Jedno je ale jisté: v roce 1975 se začalo ve Svobodné Evropě spořit a hlasatel Minařík obdržel v rámci úsporných opatření výpověď. Dostal roční stipendium na univerzitě v Berkeley, ale tam už nedorazil. Dne 29. ledna 1976 uspořádalo Ministerstvo vnitra ČSSR tiskovou konferenci, na níž bylo 137 zpravodajů ze šestnácti zemí a před ně předstoupil kapitán Pavel Minařík, který se vrátil ze své tajné zahraniční špionážní mise. Slávy, po které tak toužil (Josef Laufer o něm zpíval písničku: „Díky vám, chlapíku, chlapíku statečný, za vaši odvahu, rozum a sílu"), se dožil, i když byla krátká.

Minařík měl v kádrových materiálech StB poznámku: „Netřeba mu zadávat úkoly, hledá si cíle sám." Několikrát dokonce navrhoval akci s krycím názvem Panel, při níž mělo být výbuchem vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť Svobodné Evropy. Tuto akci nakonec neuskutečnil. Podle Karla Sedláčka, autora knihy Volá Svobodná Evropa, naplánoval i únos Pavla Pecháčka, ředitele české sekce RFE, a likvidaci uprchlého agenta StB Ladislava Bittmana.

Pod krycím jménem Neumann odjel Minařík po návratu do SSSR, na univerzitu v Moskvě a později v Kyjevě, kde studoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Po studiích pracoval na vnitru, od roku 1985 vedl týdeník Signál. Po roce 1989 založil bezpečnostní agenturu Mink. Po obvinění z obecného ohrožení v souvislosti s přípravou atentátu na RFE se dostal z vazby na kauci čtyři sta tisíc korun a jako jednatel nebo společník figuroval ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ.

Dne 30. dubna 2007 byl zproštěn Nejvyšším soudem obžaloby za akci Panel, a proces za podezření z pojišťovacího podvodu (požadoval od pojišťovny za znehodnocené zboží 41 milionů korun) z roku 1996 snad dodnes není uzavřen, protože existuje podezření, že cena zboží je nadhodnocena a auto bylo zapáleno úmyslně.

V Československu mu vyšly tři knihy: Návrat rozvědčíka - sborník rozhovorů (Naše vojsko, 1976), Pohled za oponu (Smena, 1987) a Alasca House (Naše vojsko, 1988). V první z nich najdeme věty: „Co pro tebe znamená členství v komunistické straně?" - „Všechno. Nerad používám frází, ale opravdu vše. Právě vědomí, že jsem komunista, mně pomáhalo překonat těch sedm dlouhých let." Tyto tři publikace (i citované věty) jsou svědectvím o absenci Minaříkova literárního talentu (předvádějí, jak fráze korumpuje myšlení), slabého charakteru a nezkrotné ctižádosti, kterou šikovně využila jedna tajná služba, která ze slušného hlasatele učinila nejprve umělého hrdinu, pak komickou figurku a nakonec podvodníka velmi podobného hlavnímu hrdinovi Miliónového jeepu.

Item

Podle Jana Patočky (Přirozený svět jako filozofický problém, 1936) „domov není jen můj individuální, ale přesahuje mne. Je to místo, kde jsem u sebe, ať již v širších společenstvích, daných různými zájmy jednotlivých společenských skupin, k nimiž náležím, nebo jsem s nimi různou mírou spjat. K domovu v tomto širším smyslu slova náleží vrstvy rodinného, místního, státního, různé světy lidských povolání, v nichž je každý svým způsobem zdomácnělý".

Být duchovním emigrantem, stejně jako politickým či náboženským, je pokusem „být u sebe" na základě rodinných tradic a osobního zájmu, aby tam - v cizině - v „širších společenstvích" vedl člověk dál zápas za lidskou svobodu. A totéž platí i o reemigraci. Nelze totiž hovořit o návratu domů, protože domov je vždy jen tam, kde člověk je „u sebe". (Tak se někdy překládají i slova, která řekl Bůh Abrahamovi: „Lech lecha, Jdi k sobě!" To ale také znamená: „Jdi sám!") Vrátit se je možné jen z výletu, kdežto reemigrace představuje pokračování zápasu za lidskou svobodu v nových podmínkách, s jinými lidmi, kteří mají za sebou jinou zkušenost, kterou reemigrant nemůže nikdy dohnat.

Jaroslav Vejvoda a Jan Novák v tomto zápase o integraci i reintegraci při zachování toho „být u sebe" pomocí psaní pokračují: Vejvoda nejprve v emigraci a pak v Česku, Novák v Americe a občas i v Česku.

Také bychom mohli říci, že slova a věty, které básník, esejista a spisovatel slyší zvnějšku, jsou jiná než ta, která se rodí v něm, když píše, když se mu zjevují obrazy a on pociťuje jejich mocnou asociativní sílu. Umět naslouchat právě tomu svému vnitřnímu jazyku, který nemůže ovládat, ale který naopak ovládá jeho, být médiem, dotýkat se předpaměti, je znakem toho, že je člověk „u sebe".

Minařík svůj zápas o sebe a o svobodu vzdal, proto nikdy nic řádného nemohl napsat a nenapsal, prohrál sám sebe: Nikdy nebyl „u sebe", chtěl jen „na sebe" upozornit, a tím popřel akt psaní.¨